Uplakané dny

Uplakaný den

Jsou dny krásné, plné slunce a tepla. Jsou i takové, ve kterých střídá slunce zachmuřenou oblohu.

I takové bereme jako běžné, snesitelné.

Co ale s takovými, které proprší od rána až do pozdní noci, co s takovými, ve kterých by člověk raději nevystrčil nos z domu?

Lze být i v takových nevlídných časech optimistou?

Možná, ale jak na to?

Asi takto! Vždyť v uplynulé noci byly ty větrné poryvy svým způsobem nádherné. Venku to přímo hučelo, člověk se probouzel a naslouchal běsnění živlů.

Já vím, to se nám to naslouchalo bubnování dešťových kapek o okenní římsu, když jsme byli až po uši zakryti peřinou.

Ráno, pravda, to bylo s pohledem ven už poněkud horší.

Ale, mezi námi, nebylo kouzelné s nosem přitištěným na sklo pozorovat, jak vodní kapky dopadaly do kalužin, aby na jejich hladině daly vznik drobným gejzírkům?

No, nebylo to krásné, co myslíte?

Člověk si záhy poté uvařil horkou kávu, otevřel počítač, popohnal topení. To bylo ještě příjemnější..

Pak následovalo nelehké přemítání, jestli vyjít do města nebo ne.

Bylo však nutné se do něho vydat, lednička totiž zela prázdnotou.

Otevřely se dveře,vyšlo se ven, pokrčilo se vzhlédnutím k obloze nosem, rozevřel se deštník. A pak už nezbývalo, než hledat při cestě do města i za takového povětří alespoň něco trochu pozitivního.

Třeba jsem si mohli na zemi povšimnout v tuto roční dobu již hnědě zbarveného, tlejícího listí.

Přece i ono má něco do sebe, skoro bych řekl, že voní. Tak nějak přirozeně, ne jako pachy v drogeriích či jiných obchodech.

Že jsme pak na ulicích potkávali do teplých oděvů zachumlané lidi, kteří nejednou svými deštníky před obchody „štrejchali“ o kolemjdoucího?

No, a co má být?

Alespoň člověk uslyšel omluvu a snad i uviděl pousmání toho, do kterého se neúmyslně deštníkem strčilo.

Zase vítané…

Případně se poštěstilo potkat na chodnících naše „mláďata“ pod vedení učitelek mateřských škol, a to už  pak bylo přímo půvabné.

Děti cupitaly těsně za sebou, hlavy pokryté kapucemi, jak housata, držíce se za ruce..

No, a když jsem se pak po nákupu při setrvávajícím dešti vraceli třeba parkem k domovu, mohli jsme pozorovat, jak se vodní kapky spouštěly po čepelích listů dolů, odkapávaly, aby na zemi splynuly ve vodní stružky.

A že bylo všude plno bláta?

Vždyť je to hlína, bez které by život nemohl být. I ona voní, i když si k ní samozřejmě v takovém počasí přičichávat nebudeme.

Ale ten vítr…

Že byl protivný? Možná. Ale na druhé straně s dopadajícími vodními kapkami krásně pročistil vzduch. A ten byl následně přímo nabitý záporným ionty, které jsou lidskému zdraví neobyčejně prospěšné...

„A co obloha?“ kladu další a další otázku.

Ano, vypadala ponuře.

Honila se po ní tmavá oblaka, obtížená vláhou. Buďme ale rádi, spodní vody ubývá, jen ať prší…

Že se rouhám? Ne, ne!

Měli bychom se naučit brát zdánlivé zlo jako dobro!

Jsme tady ve Střední Evropě tak trochu  zchoulostivělí. Vždyť takové nevlídné počasí mají nepoměrně častěji na Islandu nebo v Irsku, a jsou tam docela spokojení

A že byla zima „vlezlá“?

Co nám bránilo stáhnout si límec kabátu blíže ke krku a dát ruce do kapes?

Takže pohoda.

Ale přece jenom bylo lepší rychle spěchat domů ke kamnům, do tepla……….smailík

Jaromír Slavíček