Umění diskuze

Diskuze o „samozřejmostech"

Diskuze je formou vzájemné prezentace názorů, je formou, která by měla mít určitá, předem stanovená pravidla, aby byla tím, co se od ní společenským konsensem očekává.

Každý kolektiv, větší či menší, je souhrnem osob, které mají své přirozeně představy o tom, jak by se měla diskuze vyvíjet.

Je třeba upozornit, že všichni lidé, podobně jako všechny vyspělejší organismy, se chtějí prezentovat v kolektivu co nejlepším způsobem.

Disponují ale rozmanitými povahovými vlastnostmi, z nichž některé jsou pro atmosféru setkání a komunikace příznivé, jiné nikoliv.

V podstatě dominující roli  ve výměně názorů mají lidé spíše extrovertního zaměření, kteří průbojností svého slovního projevu, argumentací faktů i silou svého hlasu mají zájem prosazovat svoji pravdu.

Nelze jim to vytýkat, je to přirozené, ovšem při dodržování  určitých pravidel.

Měli by hovořit pokud možno krátce, výstižně, neměli by hanět kohokoliv z naslouchajících a už vůbec ne nepřítomné osoby, které se pochopitelně za těchto okolností nemohou bránit.

Silná slova, doprovázená nevhodnou gestikulací a tzv. výhrůžným pohledem skutečně nejsou na místě a svědčí spíše o nedostatku kultivovanosti řečníka.

Opakem těch, co se snaží za každou cenu názorově prosadit, jsou pak jedinci, kteří se raději drží svým názorem spíše v povzdálí, jsou tedy spíše introverty, takoví raději vyčkávají, jak se bude celá výměna názorů vyvíjet...

Bohužel právě tito často nekriticky přejímají myšlenky demagogických jedinců, neboť trpí nedostatkem sebedůvěry i odvahy            k prosazování vlastních názorů, a tudíž ani nemají snahu se „zviditelňovat"!

Pokud přece jenom mají výhrady, nechají si je do kuloárů, a to je rovněž znak neférového konání.

To co je zde formulováno, platí jak pro běžné pracovní schůzky na různých typech pracovišť, úřadů, škol, nemocnic, tak i pro významnější setkání včetně diskuzí politických.

Ale zpět k obsahu diskuze. Řečník by si měl včas uvědomit, že i jiní lidé mají zájem říci to" svoje",  a proto by svoji prezentaci názoru měl časově omezit a ventilovat pouze své  nejdůležitější myšlenky.

Ne vždy tomu tak ale je!

Takzvané „skákání do řeči" je jednoznačně nevychovaností a mělo by být zavčas korigováno rozumnými lidmi!!!

Velmi dobrý dojem dělá, když řečník přijme „á priori" i část argumentace svých předřečníků a nevyloučí možné své omyly.

K polidštění jeho projevu přispívá i občasný upřímný úsměv a snaha vyjít vstříc širokému spektru možných jiných řešení, nabízených účastníky setkání.

Paličaté setrvávání jen a jen na svých názorech nepůsobí důvěryhodně, ba dokumentují ne nejlepší řečníkovy charakterové vlastnosti!

A hezký citát na závěr! „Než promluvíš, uvaž, zdali to co řekneš, bude krásnější než velebné ticho které hodláš narušit!"

Mgr. Jaromír Slavíček