Učitelovy vzpomínky

 

Pořád je tedy na co vzpomínat…

 

Třeba když se vracím z města domů kolem staré budovy gymnázia.

Vzhlížím k jeho oknům a vzpomínám.

Ano, je tomu tak, uplynulo více jak 40 let od okamžiku, kdy jsem vstu­poval do učebny ke své první, mně svěřené třídě.

Současně to byly desítky let, které se rozprostřely mezi dnem, který byl v mé pedagogické praxi prvním, a dnem mého posledního předstoupení před žáky.

Jak to tenkrát vlastně na škole, hovořím za učitele přírodovědných předmětů, vypadalo?

Moc si toho už přirozeně nevzpomínám, přece jenom uplynula od té doby převeliká řádka roků.

Usídlil jsem se v kabinetu biologie s výhledem na Velkou Javořinu, vy­baveném řadou obstarožných skříní s letitou odbornou literaturou.

Za učebnou téhož předmětu byla v laboratoři umístěna promítačka, šestnáctka. Co já jsem se s ní jenom napromítal a současně i nazlobil.

Bylo to poměrně hlučné monstrum.

Už jenom pracné zasouvaní filmového pásku do jejího soukolí bylo náročné na psychiku učitele, ale ani pak ještě nebylo vyhráno, neboť film se při promítání nejednou přetrhl, a tudíž nezbývalo než se studentům omluvit za předčasné ukončení probíhajícího děje.

Nebo si vzpomínám na práci s epidiaskopem, zvláštním to optickým zařízením téměř metrové velikosti, které fungovalo na principu systému zrcadel, pomocí kterých se obrázek z vložené knihy přenášel na promíta­cí plátno.

Ten hukot u něho, to horko, to bylo někdy opravdu k nevydržení.

Jen o něco málo přijatelnější byl později zaváděný zpětný projektor, ke kterému si člověk ale musel předem připravit celofánové folie s vkresle­nými výukovými obrázky a schématy.

Občas jsem zkoušel promítat i obraz viděný v mikroskopu jeho prosvě­cováním stolní lampou. To snad není ani pravda, v současnosti by mnozí mladí učitelé jen kroutili hlavou nad tehdejší promítací technikou.

Já byl tehdy mladičký kantor, svižně si chodbami školy vykračující, kte­rý sršel optimismem a sebedůvěrou.

A moje úvodní výuková hodina?

Musela přijít a také přišla. Vzpomínám si, jak jsem kráčeje po zvonění do třídy v podpaží hrdě nesl svoji, ještě novotou vonící třídní knihu.

Nevím, snad jsem i zaklepal na dveře učebny před tím, než jsem do ní vkročil.

Na ten můj prvotní dojem po vstupu, který se mně pohledem naskytl, na ten si ale dobře vzpomínám.

V lavicích sedělo 37 žáků, patnáctiletých počínajících studentů gymná­zia. Mladíků a slečen, vždyť oni byli jen o málo mladší jako já!!!

Povstali po mém příchodu téměř jednotně.

Pomalu jsem dokráčel k židli za katedrou a otočil se k nim čelem.

„Děkuji, sedněte si!“ pokynul jsem jim rukou.

„Dovolte, abych se vám představil, jsem váš třídní, jmenuji se. a prosím vás, abyste se i vy mně představili.“

Stalo se tak, každému jsem poděkoval, samozřejmě přitom všem vykal.

Pak jsem studentům začal nastiňovat své, tehdy poněkud idealizované představy, které se v následujících letech vyplnily jen částečně.

A co následovalo v dalších hodinách, týdnech, měsících a letech?

No přece těch rutinních, již zmíněných učitelských 40 let, ale již samo­zřejmě v jiných učebnách a u jiných třídních kolektivů, za jiného školního koloritu.

Čekaly mě tisíce výukových hodin, ne všechny, přiznávám, však byly v mém provedení zářivé.

Rovněž tak několik desítek tehdy povinných divadelních představe­ní v Divadle pracujících v Gottwaldově, stejně tak množství výletů, ale i brigád po celé naší republice. Pravidelné pedagogické porady raději nepočítám.

Výsledkem bylo čtyřicet známkami vyplněných pedagogických bločků, mám je uložené, zažloutlé, kdesi na půdě.

Školou prošly tisíce osudů žáků, mnozí jsou dnes již lékaři, právníky, inženýry, anebo třeba „jen“ řadovými absolventy střední školy.

A pak jednou přišla výuková hodina poslední, ta nejposlednější z po­sledních před odchodem na zasloužený odpočinek. Odpočinek? Zní to tak eufemisticky, viďte?

Vešel jsem, podobně jak tehdy dávno, do učebny biologie. Unaveně!

„Sedněte si, dnes, tedy na konci

74 Věděli, ti v lavicích naproti mně sedící, co pro mě tato hodina znamená, tázal jsem se v duchu sebe sama.

Asi ne, a i kdyby, ten starý pán před nimi už určitě nebyl tím, kdo by je měl vyvést z rovnováhy.

Snažil jsem se tehdy vnímat všechno ve svém okolí a vštípit si alespoň takto do paměti vzpomínku na svoji závěrečnou, neopakovatelnou hodi­nu.

Na stropě v biologii jsem pohlédl na zavěšený dataprojektor s tím, že ho už nikdy nepoužiji. A za mými zády se skvěla bělostná interaktivní tabule, vedle ní pak klasická, tmavší.

Hodina uběhla, žáky jsem propustil.

Já však zůstal sedět s vnucujícími se myšlenkami, co se kromě výuko­vých technických pomůcek v průběhu desítek let ve školství změnilo.

Existuje vůbec něco takového, co odolalo „zubu času“?

Očekává se asi ode mě tvrzení, že alespoň studenti zůstali s odstupem doby stejní. Ne, neřekl bych, i ti jsou v současné době jiní. Daleko více znalí světa, sebevědomější, nebojí se říct otevřeně kantorům svůj názor, až je to někdy nepříjemné.

Ovládají cizí jazyky, cestují po světě, docela jim to „pálí“, ale to posled­ní vlastně platilo i dříve.

Téměř všechno se tedy ve škole změnilo, nezůstal možná, jak se říká, ani kámen na kameni.

Opravdu?

Přece jenom existuje něco, co zůstává.

Je to ten zvláštní, obtížně popsatelný „genius loci“ učebny, učitelem snad vnímaný teprve po odchodu posledního žáka z ní, po zaklapnutí zámku dveří.

Pocit slyšeného ticha, pohled na zaprášenou nesmazanou tabuli, stejně jako tenkrát, a k tomu doznívající klapot kroků chodbou odcházejících studentů.

Silný vjem, který se snad musí nesmazatelně vrýt do paměti každého končícího pedagoga.

Chvíli jsem ještě zůstal zamyšlen sedět v již v prázdné učebně, pak se s povzdechem pomalu zvedl a zvolna scházel dolů po schodech do sbo­rovny.

Tam už bylo připraveno pohoštění pro ty, co odcházeli do důchodu.

Poděkování, kytice. Pak ještě jakési recitace a drobné dárky od kolegů na rozloučenou, následně odchod do kabinetu a vyklízení zásuvek.

„Copak takto jednoduše je možné uzavírat celoživotní profesní život člověka?“ pomyslel jsem si v těch chvílích.

Jak ale jinak?

S tím se musí každý, kdo končí svoji významnou životní kapitolu, asi vyrovnat!

Poslední otočení klíčem v zámku místnůstky, ve které jsem mezi výuko­vými hodinami trávil ta neuvěřitelně dlouhá léta.

Vyšel jsem ven ze školy, na obloze svítilo červnové slunce, naposledy jsem se s nemalým dojetím ohlédl za sebe, na školu, na prosklený krček.

Zamířil jsem do města. Potkal jsem pána s prošedivělými vlasy.

„Dobrý den!“

Otáčím hlavu.

„Nazdar, je to vůbec možné? To jste vy? Vždyť já jsem vás v sedmdesá­tých letech učil!“

„Ano, je to tak, byla to svým způsobem, pane učiteli, krásná doba, rád na ni vzpomínám.

A pokud se něco přece jenom nedařilo, tak to vymazal milosrdný čas.

Tak jako ve všem.“

Pokýval jsem hlavou, usmál se.

„Tak, tak, máte pravdu.“

13.04. 2018 19:43:28
29.12. 2017 11:39:42
TOPlist
  přihlásit poslední změna: 23.06. 2015 12:38:40