Trochu jsem zmokl

Chodníček československé vzájemnosti

Musel jsem být u toho, tedy u akce zvané „Chodníček vzájemnosti“. Do Valašských Klobouk je to z Uherského Brodu nějaký ten kilometr, ale tato skutečnost mě nemohla odradit. Bohužel spoje nenavazovaly podle mého přání, a tak jsem se dostavil k zahajovacímu ceremoniálu opožděně. U pomníku československé vzájemnosti ve Valašských Kloboukách již bylo shromážděno lidu velikého. Všichni nažhavení na nastávající pochod překrásnou krajinou Bílých Karpat, ale napřed se musela pořídit skupinová fotografie.

A pak už se vydalo několik autobusů na cestu. Kam? No zprvu přece do partnerské obce Valašských Klobouk – Pruského v Pováží. Konvoj autokarů projel Vlárským průsmykem a „zakotvil“ u školy v uvedené obci. Přivítání bylo vřelé a to nejenom pohoštěním a vystoupením maličkých umělkyň. V projevech paní senátorky Aleny Gajdůškové a pana starosty Pruské V. Cíbíka byla zdůrazněna blízkost či dokonce totožnost našich myšlenek a přání. Státotvorné a svobodymilovné vize T.G. Masaryka a R. Štefánika by neměly být nikdy zapomenuty! Následovalo zasazení lipky, zpěv naší a slovenské hymny a pak už to bylo na Vršatec jenom kousek.

Ten se měl stát východiskem našeho „Chodníčku“ přes Bílé Karpaty. Pohled na bělostné skály všude kolem byl imponující, stejně jako na stovky lidí, které se vydávaly na pochod. Já ale zatím ještě ne. Napřed jsem si musel důkladně prohlédnout zbytek vršateckého hradu. Snad celou hodinu jsem procházel mezi torsem hradebních zdí a obdivoval smělost jejich vzezření. Z jeho ruin pak dlouhou dobu zálibně shlížel na Pováží, kdysi panství Pána Váhu, Matúša Čáka Trenčanského. Nad protilehlými Strážovskými vrchy a Malou Fatrou se zatím rozpoutala bouře, asymetricky vyhlížející Kĺak se mně tím úplně ztratil z dohledu.

Pojal jsem zlou předtuchu, která se záhy ukázala jako reálná. S bázlivým pohledem na oblohu jsem s batohem na zádech přesto osamoceně vyrazil po modré k Nedašovu. Nebe se ale stále více a více černými mračny kabonilo, první kapky deště na sebe nenechaly dlouho čekat. Přidávaly se i obávané hromy a blesky. Perun se činil, jen co je pravda. Brzy se spustil hustý déšť, stále sílící a sílící. Někteří poutníci se vraceli po cestě zpátky se slovy: „ Cesta je už rozbahněná, živly řádí, vraťte se, je-li Vám život milý!“

Ne, nevrátím se, řekl jsem si v duchu, překážky jsou přece na to, aby se překonávaly. Očima jsem přesto hledal v okolí procházené trasy záchranu. Marně. Obloha se rozběsnila, jeden hrom následoval za druhým. Mou duši začal svírat strach. Záchranu mně zdánlivě nabídla známá Kaplnka na Brezové. Přitiskl jsem se k její stěně, jak jen to bylo možné, jenže její střešní tašky ji přesahovaly jen tak o dvacet centimetrů. Výsledek byl ten, že zadní partie svého těla jsem měl suché, o předních však raději nemluvit.

Prosebně jsem sepjal ruce k nebi. „Perune, zklidni se konečně!“ Zdálo se, že mé prosbě vyslyšel, déšť ustával. Vydal jsem se proto znovu na cestu, tentokrát po červené. Ale opět další bouře převzala vládu moci divé, vzpomněl jsem si v té souvislosti se skřípajícími zuby na ranní předpověď našich meteorologů: „Bude polojasno nebo oblačno, přeháňky nebo bouřky jen ojediněle“. Propadl jsem malomyslnosti. Co teď? Když tu náhle jsem spatřil v hustém lesním porostu na okraji rozsáhlé louky pod Okršliskem posed.

Stal se zázrak, zázrak, jsem zachráněn, byl jsem si tím jist. Vylezl jsem se po kluzkém žebříku, pootočil zahnutým hřebíkem na dveřích, aby se mně záhy nato otevřel pohled na pětihvězdičkový „hotel“, alespoň tak se mně to v tu chvíli zdálo. Prostor 2x 1 jeden metr, podhlavec na lavici tvořila stará složená deka, kolorit pak dotvářela prázdná plechovka od Red Bullu a velké prosklené okýnko. Venku se mezitím ženili čerti. Mnul jsem si ruce nabídnutým štěstím, ale při úderu blesku poblíž si uvědomil, že dva metry od posedu se vypíná k nebi mohutný buk. Znejistěl jsem, měl jsem chuť znovu prosebně sepnout ruce.

Ale blesky si zatím naštěstí vybíraly jiné lokality. Déšť pomalu ustával. Snad hodinu jsem využíval pohostinnosti posedu. Na louku mezitím vpochodoval zástup promoklých poutníků se skloněnými hlavami. Šli loukami nahoru. Asi to byli ti, co se předtím vraceli a pak se opět vydávali na cestu. A já si přitom hověl v suchu a pohodě. Asi po hodině příjemného posezení jsem z posedu slezl a vydal se ke kótě Kosák s cílem dosáhnout Nedašova. Leč nebylo mně dáno. Opět přišla bouře, Během chvilky jsem byl mokrý do niti. Už nebyl důvod se schovávat. Navíc jsem věděl, že ve vymezeném času Nedašova jako cílové stanice stejně nedosáhnu.

Ve snaze zkrátit si cestu opustil jsem červenou a vydal jsem se téměř pralesním porostem cestou necestou k cíli. Za neustávajícího hustého deště a šeru jsem po státní hranici bloudil, klouzal, klopýtal, padal, přelézal, podlézal, ale šel a šel. Okolní terén se mezitím přeměnil v bahnité vodní stružky, lesní cesty v potoky. I malý vodopád se představil mým očím, stejně jako krásný žlutočerný mlok. Ten byl ale na rozdíl ode mě ve svém živlu. Slavnostní závěrečný ceremoniál jsem v Nedašově už tedy už nestihl. Určitě byl pěkný.

Po strastiplném putování mě však napadalo ledacos. Nebyly takové drsné podmínky sobotního Chodníčku vlastně zkouškou vůle nejenom každého z nás, ale i vztahů mezi oběma bratrskými národy? Vždyť za podobných svízelných podmínek se více jak kdykoliv jindy pozná, kdo je kdo, kdo je přítel a kdo ne. A chodníčků, propojujících naše země, je v našich Bílých Karpatech bezpočet. Jsou tepénkami s proudící životodárnou tekutinou vztahů a nepochybně i se stejnou krevní skupinou.

Cizích netřeba! Obměnil bych tedy s dovolením v závěru svého vyprávění závěrečná slova slovenské hymny: „Nad Bílými Karpaty hromy divo bijú, však sa ony stratia a vztahy našich bratrských národů viac a viac pevnými budú“.

Tož tak!


16.03. 2024 09:13:07
24.10. 2022 09:28:28
Návštěvy
Celkem: 173140
Týden: 453
Dnes: 75
  přihlásit poslední změna: 15.05. 2018 07:16:10