Tříselná kýla

Operace tříselné kýly

Tříselnou kýlu z mužů má kde kdo. Její operační řešení nepatří k nejnáročnějším, a tak jsem se v pátek ráno vydal do hradišťské nemocnice za jeho realizací..

Jasná obloha a ranní chládek toho dne mě provázely probouzejícím se městem. I borovice hedvábná při vchodu do areálu potěšila mé nitro svým vzhledem a kynula svými větvemi i ostatním přicházejícím na pozdrav.

Ambulance na chirurgií se otevírala už kolem sedmé hodiny, takže oboustranné zívání kandidátů operací a recepční u přijímacího pultu bylo zcela pochopitelné.

Při předkládání dokladů své totožnosti v této lokalitě jsem se pokusil trochu zaflirtovat, ale jelikož se nacházím v pokročilejší věkové kategorií, příliš jsem neuspěl.

Následoval chvilkový pobyt v čekárně a už zde bylo předvolání k panu doktorovi Angerovi kvůli ověření mých základních tělesných parametrů.

Je profesionálem par excellente, provedl krátký, k věci směřující výslech mého já a šlo se dál.

Kam? No přece na vyholení mého operačního pole, což bylo naprosto nezbytné pro plánovanou laparoskopickou operaci. Předholoval jsem se v daných místech už ve čtvrtek večer, ale mou „kadeřnicí" jsem musel být uveden ještě do dokonalejšího stavu. Člověk by neřekl, jak je depilace intimních míst tak technicky náročná. Navlekl jsem si svěrací, antitrombotické punčochy a v „bavorském" vzezření jsem byl odstraněn

do standardního pokoje, kam mně bylo přineseno mladou, upjatě se tvářící sestrou několik medikamentů, určených prý k předoperačnímu uvolnění mé mysli. Stála u mě, dokud jsem nepolkl. Trapné! Nechápu ovšem, proč si při mých povahových vlastnostech nevzala tabletku rovněž ona.

Na to jsem byl jsem povolán k očekávanému pohovoru s mladým anesteziologem.

Hned úvodem jsem mu však vzal slovo a požádal ho, aby mě vyzkoušel ze znalosti operačního postupu. Popsal jsem mu tedy vpichy do břišní dutiny, zasunutí do ní trokarů s kamerou, saturaci břicha  CO2 za účelem jeho vyklenutí, a tím i lepší zpřehlednění terénu mých útrob. Opsal jsem mu i repozici kýlního vaku, protětí  peritonea, implantaci polypropylenové síťky a její ukotvení do prostoru tříselního kanálu.

Usmíval  se a dal mě výbornou. Akorát naznačil, že při premedikaci se Dolsin už  nepoužívá. Jo holt, jsem stará škola.

Po nevelké pauze mě pak už jenom čekala cesta na pojízdném lůžku v Adamově rouše na  operační sál, při které mně několik kolem míjejících mávalo, ať už to byli moji bývalí studenti, přátelé anebo moji věřitelé.. Čert ví...

Na samotném sále jsem byl uložen na úzké operační lůžko, ale to už se nade mnou skláněly tři sudičky, anestezioložka a dvě sestry. Jedna z nich mně chtěla podložit pravý bok,druhá zase levý, třetí bedra.. Po dokončení jejich přání jsem si připadal jako kojenec při vážení ve známé konkávní misce.

Všechny tři „lepé" ženy měly slušivé haleny s krátkými rukávy, přiléhavé čepice a ochranné roušky. Tak trochu mně vzhledem připomínaly mladé Iránky s burkou, doprovázené svými bratranci na místní tržiště. Tyto své tradiční oděvy však ortodoxní muslimky odkládají doma  a ve svatyních.  Ale copak operační sál není svatyní? Ale chápu, chápu, tak daleko jsme ještě islámské zvyky neakceptovali..

Vlastní operační tým v tuto dobu pravděpodobně ještě dopíjel kávu a umýval si ruce.

Ve snaze zlehčit vypjatou okolní situaci jsem, alespoň tak tuším, ke sklánějící se ke mně anestezioložce pronesl adorační větu, že má krásné, tmavé oči. Neodpustil jsem si ovšem otázku, jestli si trochu  nezobla atropinu, který jak známo mohutně rozšiřuje zorničky.

Usmála se, ale souběžně jsem zase já svým zrakem zaregistroval, že oběma zbývajícím asistujícím přítomným ženám ztuhly obličejové rysy. Bože, jak mohu být tak hloupý?

Anestezioložka  pak počala s neskrývaným zájmem vyhledávat na mé levé ruce optimální žílu k zavedení kanyly pro úvod do celkové anestézie. Ze dvou se pohledově nabízejících, vybrala s mým pokývnutím tu větší.

Asi Thiopental následně intravenózně aplikovaný na mě neudělal nějaký zvláštní dojem. "Umíral" jsem za soustavného mumlání relativně dlouho. Teprve po překrytí mého obličeje maskou s přísunem dalších, tentokráte inhalačních anestetik jsem se odmlčel definitivně.

O vlastní operaci vím jenom z doslechu. Břicho bylo narušeno třemi otvory a dofouknuto do velikosti pokročile gravidní ženy výše uvedeným oxidem uhličitým.

Doufám jenom, že chirurgové disponovali příslušnými emisními povolenkami.

Poté zajisté započal monitorem sledovaný vizuální průzkum mých útrob.

Prokazatelně se nejednalo o procházku růžovým sadem a nic až tak záviděníhodného v nich určitě také nebylo. Celý popisovaný procespíše patrně připomínal sondážní průzkum středověkých krypt za účelem nalezení ostatků našich předků.

Ale abych nezdržoval, zřejmě pak následovala reponace kýlního vaku,  protětí peritonea, vsunutí polypropylenové sítky zamezující vyklenutí břišní stěny a pak fixace této zábrany asi titanovými vruty anebo Kanagonem.

Vypouštění plynů, mám na mysli pochopitelně opět C02, snad nově vytvořenými otvory a uzavření kožního krytu završily operační výkon.

S polypropylenovými síťkami v mém břišním suterénu jsem už smířený, mohl by se tam s nadsázkou hrát tenis. Míče tam přirozeně nejsou, ale jim podobné útvary ano.

Následoval převoz na „dospávací" pokoj s neustálými otázkami typu „Pane Slavíček, slyšíme se?", „slyšíme se?" Jak já jsem mohl ale proboha vědět, v jakém stavu tam přítomné ženy mají svá sluchová ústrojí?

Záhy si mě ale „buditelky" přestaly všímat a věnovaly se svým profesním zálibám u nedalekého počítače a já mohl zde rovněž přítomným sanitářům na jejich prosbu dovysvětlovat metodiku tenisového podání.

V beznadějně ukecaném stavu jsem byl převezen i s „kapačkou" na standardní pokoj a tam počala třídenní neskonalá nuda.

Za několik hodin jsem „hrdinně" vstal a začal chodit po stometrové chodbě tam a zpátky. Nikdo mně v tom nebránil, což mě dost mrzelo, protože si rád vyměňuji rozdílné názory. Prý jsem nachodil za ty dny až 14 km, ale věřte, v těch parných dnech se opravdu v pokojích vydržet nedalo.

Tak aspoň občasné měření mého zvýšeného krevního tlaku tak trochu zpestřovalo jinak jednotvárný pokojový život, sem tam jsem oknem rovněž sledoval venku na schodech kouřící zdravotnice, ale to bylo asi tak všechno.

Nechápu rovněž , proč krevní tlak měří mladé zdravotní sestry, takový monitoring přece nemůže být u mužů příliš objektivní.

Jídelní dávky prvního pooperačního dne stačila zpracovat moje ústní dutina se žaludkem, v dalším dnu si po stížnostech přišly na své i další oddíly trávící soustavy.

No, ale pak došlo k nemilému vnitrostranickému incidentu. Inspirován Kájínkem, dovolil jsem si odskočit do areálu nemocnice pro noviny. Po příchodu na ubytovnu jsem byl sloužící sestrou podroben zostřenému výslechu, kterou od té doby nemám rád. Dvakrát jsem se jí pokorně omluvil, po třetí její lamentaci mohla ale nemocnice přijít o mladou a docela pohlednou sestru. Přesto mám ženy jako heterosexuál velice rád a jsem hluboce přesvědčen, že i ony mohou mít někdy  pravdu.

Jsem  poměrně popudlivý pacient, nevzpomínám si, že bych v životě někoho poslechl, aniž bych á priori nekonzultoval mně adresovaný příkaz se svým rozumem. Asi i proto jsem zůstal svobodný.

Samozřejmě jako odpovědná zaměstnankyně, žalovala ona dobrá žena o mém poklesku panu primáři, ale ten celou kauzu přešel jedinou tichou větou, která mě nenastartovala ke zvýšení mého hlasu..Se sestrou jsem zbylé dva dny nepromluvil ani slovo a vrhal na ni pohledy posílající ji dle řecké mytologie za posvátnou řeku Styx. Na její závěrečný pozdrav „nashledanou" jsem odpověděl, jsa slušně vychován, „sbohem."

O pooperačních bolestech opravdu nic nevím, prášky jsem nebral ani per os ani per rectum. Možná injekčně, co já vím?

Ráno třetího dne, v čas loučení s nemocnicí, jsem byl z důvodu svého totálního nevyspání při malé vizitě velice nerudný a slovně napadl lékaře i sestry. Odmítl jsem jakékoliv poučování a provokačně balil svoje svršky. Požádal jsem o vystavení propouštěcí zprávy, rozloučil se s pozůstalými a zamířil k rychlíku.

No, a ještě dnes dopoledne si půjdu zahrát tenis vzdor všem výstrahám..

Celkově chirurgické oddělení – oddělení muži D, hodnotím velmi příznivě. Vkusná, pastelově zelenavými barvami obdařená výzdoba stěn, až na jednu výjimku sympatický a vstřícný zdravotnický personál, vysoká odborná erudice lékařů a mou útočnost odzbrojující klid pana primáře.

Abych ale chirurgický trakt nepřechválil, uvítal bych tišší zavírání dveří a po zaťukání na dveře alespoň nepatrnou časovou prodlevu před následným vstupem do pokojů. Potěšily by i úsměvnější obličeje pečovatelů. Jinak opravdu, ale opravdu nemám k tomuto zdravotnímu ústavu výhrady.

Nemocnice na svých stránkách uvádí: „našim krédem je kvalita" Pokud mohu mluvit za sebe, plně se v péči o mě tento záměr realizoval!

Závěrem tedy přeji chirurgickému oddělení a jeho osazenstvu i nadále úspěchy v jeho bohulibé činnosti a co nejméně pacientů mého ražení.

S pozdravem - Mgr. Jaromír Slavíček v.r.

16.03. 2024 09:13:07
24.10. 2022 09:28:28
Návštěvy
Celkem: 173120
Týden: 433
Dnes: 55
  přihlásit poslední změna: 25.08. 2011 14:54:03