Tenisový trenér

Tak jsem se uvolil dělat na gymnáziu vedoucího tenisového kroužku. Přihlásilo se do něj asi 8 budoucích Federerů a Kvitových. Přinesli si sebou do první výukové hodiny rakety z konce minulého tisíciletí a míče snad ještě o něco starší. U jedné  raket jsem zvažoval její historickou cenu, následně pak prodejní, která by rozhodně nebyla malá.

První, co jsem udělali bylo to, že jsem je zaučoval napínat tenisovou síť, jelikož pákový mechanismus potřebný pro tento úkon je schopný při nesprávném použití redukovat počet zubů proveditele přibližně na polovinu.

Po napnutí sítě jsem účastníky kursu poprosil, aby mně ukázali, co dosud s tenisovou raketou umí.

To jsem neměl ale dělat, protože vzápětí jsem musel hledat ukryt mezi tělocvičným nářadím, protože kolem mě letěly nejenom míče, ale i jedna z raket.

Shromáždil jsem raději viníky a počal je zasvěcovat  do držení tenisové rakety a zaujmutí příslušných herních postojů. Pokyvovali hlavou, že jako je jim to jasné. Bylo, ale jen bez míčů. S míči se předcházející nepřehledná situace znovu opakovala.

Prozradil jsem tedy mladíkům a mladicím v předpubertálním věku, že v raketě je výplet na to, aby jím bylo možno udeřit míč.

Znovu jsem dal povel ke hře. Úderů bylo hned několik, registroval jsem dvě modřiny.

Mezitím po ochozu začalo přecházet několik mých kolegů, kteří se adeptům krásného sportu začali svými poznámkami posmívat, což od nich nebylo vůbec pěkné.

Poučil jsem tedy své bývalé spolupracovníky, že každý začátek je těžký, což by měli snad chápat na sklonku svého života. Zakabonili se.

Opět jsem začal raději věnovat mládí. Slíbil jsem všem zúčastněným pochvalu za přehozený míč přes síť.

V následujících minutách jsem udělil 2 pochvaly a několik desítek výstrah.

Snížili jsme síť na polovinu, ale příliš „hráčům" tento můj ústupek nepomohl.

Raději jsem povolal do hry další várku, a to proto, aby si první mohla ošetřit rány a dohledat míče po všech světových stranách.

Nově nastoupivší čtveřice si nevedla o moc lépe jako první. I mezi nimi lítaly míče ve složitých trajektoriích,    a to naprosto nepředvídatelně, takže jsem se spíše věnoval sebeobranným reflexům a resignoval na korigování hry jako takové.

Odvážně se mě zeptali, jestli mohou započít hru, že prý už umí gamy počítat. Nepočítali ale s mým zamítnutím návrhu, neboť čekat na přehození míče jimi přes síť, to bych si mohl odskočit rovnou na kávu.

Domnívaje se, že musím jít trpícím příkladem, nastoupil jsem na palubovku a zaujal znovu ukázkový tenisový postoj, ve kterém jsem nějakou dobu strnule setrval.

Mladá kolegyně na ochozu měla ke mně nevhodnou poznámku v tom smyslu, aby mně ten postoj nezůstal natrvalo. Jak ubohé...

Hodina se pomalu blížila ke svému konci, což jediné mě naplňovalo optimismem. Rázně jsem tedy výuku tenisu ukončil a vyzval přítomné k úklidu a následnému odchodu.

To se celkem dařilo, ale krátce poté mně začali účastníci „masakru" vyhrožovat, že přijdou i příští týden, na kteroužto poznámku jsem zareagoval náznakem počínající mdloby.

Ono učit geografií a biologií je přece jenom vděčnější. Tam aspoň není člověk ohrožován na životě...

Jaromír Slavíček

13.10. 2018 09:48:10
29.12. 2017 11:39:42
TOPlist
  přihlásit poslední změna: 23.07. 2011 18:00:22