Tenisový kurs mladých

Tenisový příměstský tábor

Skončila školní výuka, jedněm starosti ubyly, konkrétně učitelům, jiným se zase navýšily. Co o prázdninách s potomky, kladl si otázku nejeden z rodičů. Máme s nimi jít na koupaliště, dát je do táborů v přírodě, anebo se s nimi vydat na dovolenou? Rozhodně ale bude třeba nedávat jim prostor k přílišnému vysedávání u počítačových her, daleko vhodnější by pro ně měl být pobyt v přírodě. A nejlépe takový, který by se propojil s pohybem. Sportovní kurz by mohl být jednou z variant možného řešení, a právě takového jsem byl v Uherském Brodě účasten.

Pod záštitou tělovýchovné organizace Sokol probíhal v dopoledních i odpoledních hodinách vícedenní tenisový příměstský tábor, který byl plně zabezpečen stravou i pitným režimem. Jeho součástí byla i kondiční přípravka, takže poskoky a dřepy se staly běžným doplňkem vlastní tenisové výuky. Další jsem pak viděl na vlastní oči. Na dvou antukových dvorcích se to ve čtvrtečním dopoledni maličkými adepty tenisového umění jenom hemžilo.

V ruce třímali rakety, které byly jen o málo menší než jejich těla. Využil jsem krátké výukové prodlevy a položil pár otázek jednomu z trenérů. „V jakém věkovém rozpětí jsou vaši svěřenci?“ „No, mají většinou kolem šesti let, ale jsou mezi nimi i o něco málo starší. Jak kluci, tak i děvčátka.“ „A kolik jich zde máte celkem?“ „Sedmnáct,“ zněla odpověď mladého trenéra, mimochodem úspěšného závodního hráče Uherského Brodu.

Jen o kousek dál se tenisové drobotině věnoval další trenér, mně rovněž důvěrně známý. Vždyť jsem ho na gymplu ještě poměrně nedávno učil. Nyní je prvoligovým hráčem zlínského oddílu. Dali jsme spolu jen několik málo slov, já pak poodešel do rohu tenisového dvorce, abych mohl sledovat probíhající dění. Děti se učily základům bílého sportu údery přes malou síť.

Pozorně naslouchaly pokynům trenéra a na slovo se jimi řídily. „Zaujměte základní postoj!“ často znělo z trenérových úst. „Dobře. A nyní pořádně dozadu napřáhněte ruku a švihem udeřte do míče! Neustále ho sledujte! Výborně! A nyní pozor!“ Trenér se následně snažil zpestřit výuku hrou, úspěšnější v ní jednotlivými koly pokračovali, ti méně šťastní na kratičkou chvíli ze hry vypadávali a odbíhali se osvěžit k lavičce minerálkou.

Prvky výuky se nestále obměňovaly a byly neustále doprovázeny pohybovými ukázkami trenérů. Malí se je s vyšpulenými rty snažili napodobovat, jen co se dalo. Každý začátek bývá těžký, nejinak tomu bylo v ten den. Jednou bylo mládí pochváleno, jindy s citem opravováno. Všichni mladí tenisté se po provedených úderech rychle „kolečkem“ vraceli do výchozích pozic se snahou úderově uspět co nejlépe.

Ti, co nebyli momentálně na řadě, během sbírali rozkutálené žluté míče a ukládali je do koše poblíž trenéra. Všude bylo rušno jako ve včelím úlu. Pěkný to byl pohled na naše nejmenší. Pravděpodobně se z nich budoucí Federerové nebo Šafářové nestanou, ale je téměř jisté, že se budou tohoto krásného sportu držet i v dospělosti.

A to jeden z účelů výchovy mladých, připoutat je k činnostem, které se stanou obohacením jejich života.