Tenisová zákulisí
Na momentálně Grand Slamu v Melbourne sledujeme výsledky, to je pochopitelné, ale jaké je to mezi tenisty v zákulisí?
Trochu do jejich světa nahlédněme!
Povahové vlastnosti hráčů se dají mimo dvorce identifikovat mimo jiné i v šatnách. Někteří hráči jsou hovorní, rozradostnění z výhry či naopak vyčítaví po prohraném utkání.
Druzí si za všech okolností, za jakéhokoliv stavu udrží chladnou hlavu s minimem pronášených slov. O mnohých se člověk spíše dozví z tisku nebo z diskrétních poznámek sportovních komentátorů. Dostane se k našim očím či sluchu, který z hráčů nezdraví při příchodu do šatny, kdo se v ní se spoluhráči nebaví atd. U tenistek je situace ještě vyhrocenější. Nedávno třeba jedna z nich přiznala, že vztahy mezi tenistkami jsou hodně povrchní.
Mnozí tenisté, potažmo tenistky, se totiž netají s názorem, že tenis hrají pro prachy. „Většina z nich si přeje, ať nejdříve soupeřka udělá chybu,“ jedna z nich přiznává a dodává: „Ale to je špatně, tak se velké zápasy nevyhrávají. Měly by si body přece uhrávat samy a ne čekat na pochybení soupeřky.“ Pak se svěřuje i se svými osobními pocity a říká: „Nejhorší je pro mě, když hodně v zápase vedu. To pak přemýšlím, jak mně to jde, místo abych se soustředila na zápas.
Nejlépe hraji, když je zápas vyrovnaný, nebo malinko prohrávám a musím pak dotahovat. Když mě diváci hecují. Mám ráda, když na mě volají ‘Jedem!’ nebo ‘Pojď!’ Žene mě to dopředu. Současně vyžaduji na dvorci ticho. Potřebuji slyšet balon na raketě soupeře, každý jiný zvuk mě rozptyluje. Moje oči musí být soustředěny na druhou stranu dvorce, nic jiného nezvládají. Musím mít periferní vidění, pokud se někdo na tribuně hýbe, už mně utečou myšlenky.
Mezi herními výměnami při odpočinku mně tato situace nevadí. Klidně může hrát i hudba. Ale při hře musím mít ticho,“ zdůrazňuje. „I hekání soupeřek mě velice rozptyluje. Někdy to bývá spíše řev. Občas si nahromaděné emoce vybíjím tím, že nadávám anebo házím raketou. A někdy jí pak i trefím rozhodčí… Potom mě to přirozeně mrzí. Prostě nejednou neudržím své emoce pod kontrolou. Možná i proto nemáme v tomto sportu moc přítelkyň, neboť tenis je trochu přetvářka.
Každá z nás si ‘jede’ pro sebe a chce urvat co největší kus. Potkáváme se sice skoro denně, ale po turnaji si nezavoláme, i když v něm máme kamarádky. Je to divný svět. Jdeme spolu na kafe a druhý den proti sobě hrajeme. Když jednu z nás soupeřka porazí, den nebo dva je poražená naštvaná. Nemá pak delší dobu chuť vítězku znovu vidět. Tenis máme sice rády, ale bereme ho jako zaměstnání. Sice vysněné a neměnily bychom, ale tenis určitě nehrajeme jen pro radost.
Živí nás. V tenise se točí velké peníze, a kdo hraje dobře, vydělá jich hodně. A dělat tenis pro trofeje a body? Zdaleka ne! Máme sice pochopitelně rády trofeje, ale kdyby za ně nepřišla výplata, bylo by nám to k ničemu. A dění mimo tenisu? Nic moc. Nesnášíme cestování, raději jsme zalezlé na hotelu. Když začne nová sezona, budeme muset nasednout do letadla, cestovat do Austrálie, pak do Evropy, do Ameriky... A pořád tak dokola. Hotely a kurty, to je náš kočovný život.
Samozřejmě mezi zápasy máme volné dny, ale v těch chceme šetřit energii a ne jí plýtvat po prohlídce památek. Ani nevíme, kde se nachází v místě turnaje pláž. Na turnaji, pokud postoupíme, se navečer vracíme do svého prázdného pokoje. Ráno pak odcházíme na snídani, kde se setkáváme s těmi, se kterými se vidíme každou chvíli. Usmějeme se na sebe a to je všechno. Úsměvně může být příčinou naší nevraživosti i oblečení soupeřek, holt, náš ženský svět vždy byl a nadále i je hodně osobitý.
A co činíme po zápase? To je též problém! Nejhorší je, když máme v šatně skříňky vedle sebe. Jedna z nás tam křičí, druhá známým píše textovky a směje se u toho. Co mám tedy konstatovat závěrem? V tenise jde o velké peníze, na zápasy se sází, sledují je statisíce lidí v televizi. Ale po zápasech se někdy bojíme kouknout na telefon. Sázkaři totiž dokážou napsat dost hnusné věci. Jsme ale ženy. Chtěly bychom se tedy přirozeně vdát a mít děti. A jednou také s tenisem seknout.
Pokud už máme partnera, odskáče to pak nejednou vztah. Často jsme unavené, občas nám ujedou nervy a dochází k hádkám. A pokud je manžel a kouč v jedné osobě? I o takových případech vím. Opět nastává problém. Manželství často krachuje právě na tom, že se vztah muže a ženy motá se vztahem manžela a sportovce. Není dobré mít za trenéra někoho, s kým zároveň žijete. Tenis se pak tahá i večer domů a na manželství se postupně zapomíná.“
Takže tak vyznívá zpověď jedné z předních našich tenistek, takový je její myšlenkový proces.
Proč jí nevěřit?