Bývalo tam jinak… Kde?
No, přece na horských chatách! Jak to tedy vypadalo, myslím, před desítkami let, třeba na Mikulčině vrchu? Zimy, co si vzpomínám, tehdy vyznívaly jinak než v současnosti.
Mrzlo až praštělo, sníh byl jiskřivý, při chůzi křupavý, větve smrků se skláněly,obtíženy bílým závojem. Přírodního sněhu bylo dost, mnohdy až příliš. Na hory se jezdívalo autobusem, který se jen s obtížemi „prokousával“ závějemi kolem Trojáku na Lopatu nebo k Myšačce.
U těchto sjezdovek jsme si ze střechy autobusu sundali lyže, šněrovací lyžařské boty zasunuli do pružinových vázání, do rukou uchopili hůlky a vyrazili podle svých schopností po stráních dolů. Mrazivý vzduch nám pronikal do plic, ale to jsme příliš nevnímali. Měli jsme touhu ukázat na svahu ostatním co umíme.
Někdy se, bohužel, děl i opak. Po několika hodinách sportovního vyžití se přirozeně dříve nebo později dostavila únava. A tak si člověk zašel za nabytím nových sil na chatu. Lyže ponechal venku, jenom je opřel o stěnu.
Dnes asi nemyslitelné. Ne, že by tehdy nebývali zloději, ale tenkrát naše lyže poberty asi moc nelákaly, navíc jezdili na hory výlučně sportovci.
Párkrát se botami podupalo před chatou, aby se z nich odstranily ty největší nánosy sněhu, rukavicí setřásl sníh ze šponovek a větrovek a vešlo se dovnitř. Chřípí vstupujícího uvítal charakteristický pach karbolinea, kterým se tehdy běžně konzervovalo dřevo.
Postáli jsme si chvilku u pultu, rozepnuli větrovky. Pohledem přelétli stoly, kde je kdo ze známých. Pak už člověk vnímal typickou atmosféru chaty. Bylo slyšet přátelské pozdravy, nejednou i jadrnější, neboť lyžaři se navzájem většinou dobře znali.
Tehdy ještě nebylo tolik aut, a tak se na Mikulčáku setkávali hlavně milovníci lyží z nepříliš vzdáleného okolí. Za pultem bylo v regálech vidět pár cukrovinek a lahví tvrdšího alkoholu.
Kolem pípy pobíhal správce chaty a současně byla cítit vůně kuchyně. Ta se mísila s kouřem cigaret, ale nevzpomínám si na zahulenou místnost, to ne, kouřilo se jen ojediněle.
O pivo nebo víno nebyl až tak velký zájem, zato grog na zahřátí útrob šel na doslova na dračku. Odnesli jsme si ho ke stolu, ještě předtím si někteří z nás objednali horkou polévku, guláš, anebo párek s hořčicí.
Ti co měli vlastní zásoby, vytáhli řízek s chlebem, zabalený ve staniolu, a s chutí se do něho zakousli… Nikdo se nad tím nepozastavoval.
Ale nejvítanější bylo teplo. Mnuli jsme si ruce pro jejich rychlejší zahřátí a větrovky postupně odkládali na opěradla židlí. Na prkenné podlaze se pod námi rozlévaly kalužky vody z posledních zbytků sněhu, ulpěného na botách.
Jedlo se, mluvilo se o všem, měnilo se osazenstvo u stolů. Po nasycení jsme se s plným žaludkem opět vydali za lyžařskými zážitky.
Nasadily se rukavice, přemrzlé lyže přehodily přes ramena a zamířilo se ke sjezdovce. Vleky se teprve zaváděly, a tak se nejeden lyžař po svém předvádění přívratovými kristiánkami, chůzí „stromečkem“ pracně vydával nahoru.
Pokud mu pořád ještě bylo zima, tak si nepozorovaně vytáhl z větrovky na zahřátí „ploskačku“… Před chatami se to hemžilo lyžaři, ale o žádnou přehlídku skvostných kombinéz jako dnes se nejednalo. O značkách lyží ani nemluvě.
Občas byly vidět v rukou lyžařů ještě bambusové hole, v kapse měl nejeden lyžař nějaký ten vosk na přemáznutí skluznice, možná pro tentýž účel jenom svíčku.
Ne, nechci ty časy idealizovat, leccos nám ve výbavě chybělo a mrzli jsme až běda. Na hodinkách jsme si ostražitě hlídali čas odjezdu autobusu.
Ale to často až v době, kdy slunce zacházelo za obzor. Byli jsme mladí, bylo to krásné! Dnes ty chaty už nejsou těmi, na které člověk rád vzpomíná.
Byly přebudovány na horské penziony, ve kterých člověk aby se pomalu přezouval, když do nich vstupuje. V jejich interiérech nechybí televize, na stolech jsou vidět tablety, k dispozici je velký výběr jídel. Kultivovanost, kam se jenom návštěvník podívá. Něco ale těm dnešním penzionům přece jenom chybí.
Co? Třeba jenom ty větrovky přehozené přes opěradla židli, možná ten tehdejší óder chat, ale určitě ta jejich tehdejší celková, nezaměnitelná atmosféra.
Jaromír Slavíček