Tajemný Klášťov

Kláštov – hora opředená tajemstvím

V současné letní době jsou hrady a zámky doslova obleženy návštěvníky, kteří obdivují pevné hradby středověkých opevnění i nádherné interiéry četných šlechtických sídel.

Nic proti tomuto konstatování, ale v našem kraji leží neméně zajímavá místa, která návštěvníky upoutávají spíše svými tajemstvími.

A tajemno, co si budeme namlouvat, vždy lidi velice lákalo, brodské turisty v sobotním prosluněném dni nevyjímaje.

Našim chodeckým cílem se i z tohoto důvodu stalo hradisko, skryté v hustých hvozdech na vrcholu nejvyšší hory Vizovických vrchů Klášťově.

V poslední době se úsilím archeologů stává tato lokalita neobyčejně zajímavá, a to nejenom pro odborníky, neboť se ukazuje, že měla ve své době zcela zásadní a neopomenutelný význam pro naše předky.

Předpokládá se, že uvedené hradisko bylo kdysi velmi význačným kultovním místem, ke kterému se celé věky upínaly s úctou, ale i bázní zraky tehdejších obyvatel.

A tak není divu, že výprava uherskobrodských turistů zamířila právě do těchto končin se záměrem ověřit si, nakolik jsou pravdivé informace o této hoře, nedávno uváděné ve sdělovacích prostředcích.

Vlakovým a následně autobusovým spojem jsme se v sobotních ranních hodinách přesunuli do obce Vysoké Pole a následně procházeli kolem do valašského kraje optimálně zasazeného Envicentra pro krajinu, které se svou činností zaměřuje na chov koní, prezentaci starých řemesel, ale má i bezprostřední vztah k probíhajícímu archeologickému výzkumu na Klášťově.

Pak už, obtíženi batůžky, jsme se vydali poměrně strmými a klikatými lesními stezkami vstříc našemu cíli. První zastávku jsme uskutečnili u vodní kapličky Bojatín s pečlivě a vkusně upraveným okolím.

Již v těchto místech, po osvěžení chladivou pramenitou vodou, se nám nabídl úchvatný pohled na krásné okolní přírodní scenérie s pestrobarevnými loukami, na kterých nás mimo jiné upoutaly celé záhony růžově kvetoucích a léčivých zeměžlučí.

Po zdolání náročného asi hodinového výstupu jsme směřovali tentokráte již pohodovou hřebenovou stezkou k uvedené magické kótě, tyčící se v nadmořské výšce něco málo přes 700 metrů, na které nás mělo přivítat nejvýše položené hradiště z doby velkomoravské říše.

Na tajemné kótě jsme stanuli sice udýcháni a s pocity úspěšně dosaženého vytyčeného cíle, ale zároveň s neskrývanou zvědavostí..

Podle odborníků se totiž do dnešní doby najisto neví, zda tato lokalita měla pouze kultovní ráz, nebo se stávala i útočištěm lidí ze širokého okolí před tehdejšími četnými nájezdníky.

Shodou náhod jsme se přímo tady setkali s mladým archeologem, magistrem Tomášem Chmelou, který nás v krátké přednášce poutavými slovy zasvětil do bohaté historie tohoto doslova mystického místa.

Sdělil nám, že již v době bronzové a starší době železné zde byla vytvářena úložiště předmětů, jejichž odkládáním se lidé snažili naklonit si tehdejší pohanské bohy, zejména pak boha ohně, hromů a blesků Peruna.

Poměrně nedávno se zde totiž našlo a nachází velké množství kovových předmětů, hrotů šípů a oštěpů, sekerek, jízdních potřeb, ale i střepů slovanské keramiky z doby velkomoravské s typickým povrchovým reliéfem vlnice.

Je jen jenom převeliká škoda, že zdejší nemalé úsilí archeologů do značné míry hatí amatérští hledači uvedených artefaktů pomocí detektorů, čímž působí kulturnímu dědictví krajiny nenahraditelné škody.

Místo je navíc opředeno pověstmi, které však mají ráz spíše ponurý, takže naše radost z dosaženého cíle byla tak trochu kalena nejistotou, co nám zde nečisté mocnosti provedou.

Pověsti totiž svým výkladem dávají nepokrytě najevo, že tu zem ukrývá veliké poklady, ale ty jsou pečlivě střežené hady, psy se svítícíma očima, černým býkem, navíc zde má být k dovršení všeho zla i sídlo čerta a vůbec temných sil.

Dokladem výše uvedeného je osamocený mohutný kámen na vrcholu kopce, příznačně nesoucí název Čertův kámen, na kterém si nemůžeme nevšimnout zřetelných otisků čertovy hlavy, ramen a kopyta.

Není pak divu, že ještě i v dnešní době někteří obyvatelé okolních obcí varují příchozí, aby se nevydávali na vrchol této hory, neboť je na ní nečeká nic dobrého.

Tyto skutečnosti navýšily naše obavy, takže nám nezbylo než se vzájemně ujišťovat, že se jedná pouze o lidové pověry..

Všetečně těkající oči některých přítomných však nasvědčovaly, že ne všichni jsou o pověrách tak docela přesvědčeni a pro uklidnění své duše i těla se raději pustili do sebou nesené svačiny.

Dále jsme se dozvěděli, že na vrcholové plošině bylo s největší pravděpodobností i rituální obětiště, takže o výjimečnosti těchto míst není možné ani v nejmenším pochybovat.

Obohaceni nevšedními zážitky z uplynulých chvil jsme pak pozvolna a zamyšleni opouštěli svět dávno uplynulých dob a sestupovali rozsáhlými lesy kolem pramene říčky Vláry do podhůří Vizovických vrchů.

Člověk maně přemýšlí, proč statisíce lidí o prázdninách míří do cizích krajin, když to jedinečné krásou i historií máme v naší zemi, a to poměrně nedaleko!

Úsměvy, které nás provázely téměř po celou dnešní cestu, však z našich tváří zmizely, když jsme při návratu míjeli Ploštinu, dějiště neuvěřitelných hrůz v samotném závěru války.

Člověk se zdráhá uvěřit, že v tak nádherné krajině dokáží být lidé vůči sobě tak krutí a bezcitní!

Návrat z hor do Drnovic a Vysokého Pole pak zakončil naši přibližně dvacetikilometrovou túru, na kterou budeme jistě rádi a dlouho vzpomínat.

Jaromír Slavíček

13.10. 2024 11:43:59
24.10. 2022 09:28:28
Návštěvy
Celkem: 194131
Týden: 497
Dnes: 42
  přihlásit poslední změna: 14.02. 2013 17:54:07