Střevní kolika
Koho by alespoň občas nebolelo břicho? Něco špatného se sní a hned jsou charakteristické příznaky.
Ale střevní kolika je přece jenom něco zcela jiného. Ta se bez přítomnosti lékaře už asi neobejde.
Kdysi jsem dal na doporučení propagátorů zdravé výživy a koupil si sáček s kustovnicí čínskou. Chroupal jsem ji u televize a docela mně chutnala.
Jenže netrvalo dlouho a začalo mně být v útrobách nějak divně. A aby tomu nebylo konce, ovládla mě zimnice, byť byl horký letní večer. Začal jsem se třást zimou, drkotaly mně zuby, a to už jsem věděl, že je zle.
Říkal jsem si, no, dostanu tu kustovnici známým způsobem ze žaludku a bude dobře.
Ano, na toaletě jsem byl každou chvíli, ale stejně bylo hůř a hůř.
Zavolal jsem mobilem příbuzného, ten moc s příchodem nespěchal, ten vytočil stopadesátpětku, takže před půlnocí přijela k mému domu modře blikající záchranka.
Přišli on a ona, tedy záchranáři.
Podívali se na mě úkosem, na ležícího a vzdychajícího, a k mému překvapení se začali vyptávat, kde mám kartičku zdravotního pojištění a občanský průkaz.
A já zatím „umíral".
No, ale pak mě přece jenom zabalili do dek a s jejich oporou přivedli k sanitce.
Přikurtovali mě uvnitř vozidla k lůžku a auto se rozjelo.
Cesta do Hradiště uběhla poměrně rychle, sténal jsem, ale vedle mě sedící záchranářka pilně vyplňovala nějaký formulář, aby se mě sem tam zeptala na upřesňující údaje.
V nemocnici, ve tmě odpočívající, jsem byl vyložen, ale zůstal osamocen ležet na pojízdném lůžku v jakémsi temném průchodu.
Zima mně nebyla, nevolnost už taktéž pomalounku z těla odcházela.
Pak kdosi přišel, že je třeba zaplatit 90 Kč. Já je neměl, ale světe div se, kousek ode mě se k sobě tulila dvojice mladých lidí, a ti za mě zaplatili.
Do dnešní doby o těch dobrodějích nic nevím, rád bych se jim odvděčil.
Konečně mě přivezli do ordinace a asi za 5 minut přišel za mnou lékař, notně rozespalý.
„Tak co vám je, pane Slavíček?"
Několik větami jsem se vyjádřil, no a pak začala série vyšetření, tedy krevního tlaku, břicha, překvapivě přes konečník i prostaty.
Ve studeném světle ošetřovny to vše působilo až mysticky. Byl jsem tázán na váhu a výšku, asi kvůli dávkování léků. Vyslechl jsem si diskuzi, ve které lékař se sestrou se dohadovali, jestli si mě mají nechat na chirurgii, nebo převést na internu.
Zdařilo se to druhé. Tam jsem byl zívající sestrou poučen o své nastávající hospitalizaci, cosi jsem podepisoval, obdržel známý nemocniční plandavý „mundur" a následně byl dopraven na pokoj, kde už jeden trpící ležel.
Musel jsem vypít vodu s jílem, tak nějak mně chuťově připadal našedlý drink, přičemž dříve narozená sestra dohlížela, abych ten blátivý roztok vypil.
Dostal jsem diazepam na spaní, ten ale nezabral. Probděl jsem tedy s mírnými potížemi a chrápáním spolupacienta celou noc.
Druhý den přišla k mému lůžku mladá lékařka a byl jsem jí posílán na ultrazvuk, rentgen a podobně.
Do žíly mně byla vsazena „kapačka", sem tam se přišel na mě někdo podívat. Až na bolení hlavy jsem byl už celkem v pohodě.
Na ty bolesti hlavy jsem si stěžoval později večer znovu, ale bylo mně sděleno, že lékařka není přítomna, a bez ní medikament dostat nemohu.
Tak jsem si noc znovu tak trochu protrpěl.
Druhý den ráno mě vystrašil lékař, který mně sdělil, že na snímku tlustého střeva se mu cosi nelíbí.
V tu chvíli mě zamrazilo, zhoubné choroby jsou metlou dnešní doby.
Odmítl jsem doporučovaný nový rentgen, ani nevím proč, snad ze strachu, že opravdu něco lékaři objeví.
Spolupacient měl nějakou dřívější embolickou příhodu na končetinách, jemu se lékaři věnovali i se sestrami více než mně. Přesto jsem mu nezáviděl.
Můj zdravotní stav se ale zlepšil další den natolik, že jsem mohl být propuštěn po nezbytných formalitách domů.
Ještě předtím si ke mně přisedla již zmíněná lékařka, která mně učinila přednášku, co smím a co nesmím jíst.
Jelikož jsem to učil 40 let na gymnáziu, občas jsem ji upřesňoval.
Takže tenkrát jsem ještě vyvázl, ale určitě přijde den, kdy půjde o život zajisté více.