Kateřinský jarmark trošinku jinak
Kateřiny už bylo, ale jarmark téhož jména se v Uherském Brodě rozjel teprve následující den.
Už od chladného, typicky listopadového zachmuřeného rána se v prostorách rekonstruovaného náměstí usilovně stavěly stánky.
Měly v následujících hodinách svým obsahem lidskému oku co nabídnout, ostatně jako každý rok.
Navzájem se předbíhaly invencí svých majitelů v prezentaci snad všeho, co si jen člověk dovede ve své mysli představit.
A tak byly v nejednom stánku ke spatření tradiční textilie, přizpůsobené tomuto nevlídnému ročnímu období, tedy čepice, šály.
Komu to nestačilo, kousek dál našel na pultech rozložené výrobky z ovčí vlny, papučky, rukavice, vesty, všelijaké houně.
Zima od těchto stánků utíkala, jen co jí nohy stačily.
Jestli bylo někomu i nadále zima, tak byl magickou silou svého podvědomí lákán ke sklenicím horkého grogu či svařeného vína.
Výběr koření byl kousek dál snad stejně bohatý a pestrý jako na kterémkoliv ceylonském tržišti.
Neměl bych v tomto výčtu upoutávek opomenout i vkusné a účelné dřevo výrobky, jejichž přírodní původ byl už na první pohled sympatický...
Jim materiálem blízké bylo proutěné zboží, koše a košíky nejrozmanitějších velikostí a tvarů..
Téměř vždy jsou na jarmarečních trzích k zastihnutí „mastičkáři.“
No, to jsou přece ti, kteří slibují svými „mazadly“ zákazníkům vyléčení většiny známých neduhů.
Nebylo tomu jinak ani v den mého rozhlížení se.
„Máte bolavé klouby, bércové vředy, kožní potíže a pod?
Žádný problém.
Koňská mast, nebo psí sádlo vám pomohou!“dostává se zákazníkům ujištění.
Relativní novinkou poslední doby jsou mastičky s konopím, samozřejmě technickým. Pokud by bylo pravé, bylo by u daného stánku narváno.
I mlsným jazýčkům se na jarmarku vycházelo vstříc. Placatými frgály, perníky všech tvarů a barev, vlčnovskými koláčky a tak dále a tak dále.
Pane, domácí klobáska, chutnější nikde nekoupíte!“zaslechl jsem vedle sebe.
Docela jsem při pohledu na ni věřil, ještě z ní odkapával horký tuk. Moje sliny měly měly tutéž tendenci.
Já však pokračoval v obhlídce stánků dále.
Nedaleko od vzhledem působivého betlému pod stříbrným smrkem si na volném prostoru kovář připravoval náčiní.
Stará řemesla na mě vždy dělala a dělají obzvláště pěkný dojem.
Výheň, údery kladiva, rozžhavené železo, výkovky pohledem jedna radost.
„Holt, mistři řemesla se nezapřou!“
Ve výčtu viděných řemeslných výrobků nesměla chybět keramika.
„Krása,“ co mám jenom povídat.
To, co dokáží s hlínou lidské ruce, je neuvěřitelné.
Neviděl jsem, žel, umělecká dílka z kukuřičného šustí. Ale určitě tam někde byla, jenom jsem je zrakem nezaregistroval.
A tak bych mohl pokračovat ve svých postřezích ještě dlouho
Něco mně ale v mém nitru říkalo, abych své kroky pozastavil u stánku s výrobky klientů Terapeutické dílny sv. Justiny v rámci brodské Charity.
Terapeutická dílna je svým úsilím zaměřena na pomoc lidem s mentálním a kombinovaným postižením.
Pomáhá uživatelům se začleňováním do společnosti.
Klienti dílny se účastní sociálně pracovní terapie, vyrábějí hračky, keramiku, rozvíjejí svoji zručnost v běžných lidských aktivitách.
Bylo by toho mnohem více k napsání o jejich činnosti, než by tato stránka unesla
Uvnitř jejich stánku, za pultíkem, se chladem choulilo několik mladých žen, sociálních pracovnic tohoto zařízení, před nimiž byly vyloženy drobné textilní výrobky, různá zvířátka, zřejmě vatou vyplněná.
Také ale košíky, podhlavníčky, prostě drobnůstky rukou klientů, nepochybně s láskou vytvářené.
Neřekl bych, že se před tímto stánkem tísnily davy, nevystavovaly se v něm žádné leskem obdařené předměty.
A přece mně v duchu něco napovídalo, že se tu nabízelo něco, co předčí i třpyt diamantů, a co se nedá jen tak jednoduše koupit.
„A co by to mělo být, prosím?“
„Lidská srdce“, odněkud z neznáma zaznělo.
Na jejich cenu jsem se raději neptal.
Byla by nedozírná…
Jaromír Slavíček