Smrček versus jedlička

Rozmluva smrčku s jedličkou

„Ahoj jedličko!"

„Ahoj smrčku, co ty tady?

No já už tady několik let stojím, to jsi si nevšimla?"

„No jsme ještě mladé, my jedličky, na vážné známosti máme čas.

Navíc jsem tady mezi holkami, ostatními jedličkami, a máme si pořád o čem povídat. To víš, ženské!"

A ty smrčku, ty jak se máš?"

„No děkuji za optání, jedličko. Celkem to jde. Je tady v lesní školce sice natěsno, ale vody dost a hlavně čerstvý vzduch. Docela pěkně to tady také voní lesem."

„Máš pravdu smrčku, je tady opravdu pěkně. Ještě že nás tady lidé vysadili. Mají rozum, viď?"

„No, to jsem zrovna neřekl, ale budiž!

Ale ty jsi, jedličko, kočka! Máš všude svých na větevnatých ručkách takové měkké prstíčky, jehličky a na jejich spodní části i bělavé čárky. Jak říkám, jsi fešanda!"

Děkuji ti smrčku za pochvalu. Ty jsi trochu jinačí, malinko pichlavý, i ta tvoje kůra za moc nestojí, je taková hnědá, no nic moc. Ale držíš se zase zpříma, všechna čest!

„Když mluvíš o té kůře, jedličko, jak to, že tvoje oblečení, tvá kůrečka je taková světlá?"

„No tu už mám od mala, od vyklíčeného semínka. Měla ji i moje matka, já ji pouze zdědila.

Nic ve zlém, smrčku, mě si lidé, a to nejenom kvůli oblečení, váží víc jak tebe. Mám prý i vyšší cenu, když už přijde na nejhorší."

„No to je pravda, jedličko, za tebe se platí o dost víc, asi proto, že tvých kamarádek není v lese zase až  tak mnoho. Asi proto, že tolik toho při zhoršujícím se podnebí nevydržíš, a proto se lidem v poslední době ztrácíš z očí. Tak nevím."

„Ale co se budeme smrčku jenom pomlouvat. Podívej se na borovice, vždyť mají chuderky pokroucené větve. A nemohou za to! A ten jejich odér, jak já ho nesnáším. Co potom ony mají říkat na svůj osud?

Nebo takový modřín. Ten ani nedokáže své zelené prstíky udržet na zimu, tak co."

Tis je zase jedovatý až běda! Buďme rádi, čím jsme!"

„Poslyš jedličko, obraťme list! Co si myslíš, nechají nás lidé dorůst do dospělosti?

„No když budeme mít štěstí tak ano.

Když ne, tak to bude zlé.
Přijde lesník s pilkou a bude našemu životu konec."

„Nestraš, opravdu se to může, jedličko, stát?"

„Někomu z nás ano, život je loterie, co ti mám povídat. Když si někdo z nás vytáhne špatný los, tak nebude vyhnutí. Skončí náš mladý život!

No ale na druhé straně, když nás „mladé kmínky" seříznou a odvezou do rodin, nazdobí nás, navěsí na nás různé ozdůbky, svíčky, prskavky a stanou se z nás na několik dnů obletovaní krasavci.

Budeme svítit do širokého okolí a každý z nás dvou bude všemi lidmi obskakován. Pod námi budou uloženy dárky, no a když na Štědrý večer se rozzáří na nás svíčky a všude kolem i dětské oči, tak si myslím, že náš život nebyl marný, co myslíš smrčku?"

„ Myslím, že máš pravdu, jedličko!"