Slavnosti vína

Slovácké slavnosti vína a otevřených památek

Vyznání

Zářijové ráno se probouzelo zvolna, jako kdyby se sluníčku do rodícího dne ani nechtělo vstávat.

Zlobivá, šedavá mračna pokrývala oblohu a ne a ne odejít do míst vzdálených.

Kdo však v těchto hodinách patřil svůj zrak na naši majestátnou Velkou Javořinu, nemohl si nevšimnout jejího vrcholu, zalitého sluneční září.

A do takových chvil se rovněž probouzely desítky a desítky obcí mezi Bílými Karpatami, Buchlovskými kopci i Vizovickými vrchy.

Tento den však byl v našem kraji zasvěcen události zcela výjimečné, Slavnostem vína a otevřených historických památek v Uherském Hradišti, a proto mnozí z nás zamířili tímto směrem, aby si nenechali ujít podívanou, která se hned tak někde nevidí, jestli vůbec.

V samotném městě již v časných dopoledních hodinách směřovaly k městskému centru ze všech stran proudy návštěvníků, připomínající zurčící potůčky stékají ze svahů hor, a které se slévaly se ve stále větší a větší toky, až dospěly k „oceánu"  v podobě Masarykova náměstí. Toto oplývalo nesčíslným množstvím stánků, přímo nabitých řemeslnými výrobky, cukrovinkami, koláči i nějakou tou větší kapkou alkoholu, hlavně v podobě námi oblíbeného burčáku.

Jako mávnutím kouzelného proutku se obloha projasňovala stále více a slunce přebíralo svou mocí vládu nad nastávajícím dnem.

A spolu se slunečním kotoučem, zvolna plujícím po obloze, se symbolicky vydal na kilometrovou trasu i krojovaný průvod desítek a desítek tanečních i hudebních souborů ze všech koutů našeho malebného Slovácka.

„Ale co to říkám," to vlastně ani nebyl průvod, to byla vlnící se řeka plná démantů oslnivé a neuvěřitelné nádhery, kterou snad může nabídnout pouze náš slovácký kraj.

Astronomové tvrdí, že není nad působivý vzhled vesmírných hvězd s jejich třpytivým svitem,

možná však, že by po dnešku museli pozměnit svůj názor.

Vesmír ve své nekonečnosti a nočním pohledu na nebeskou klenbu je jistě kouzelný, ale to co dnes oko diváka mělo možnost vidět v tomto veletoku neskutečné krásy, barev, lidových tradic a folkloru, se dá jen stěží slovy popsat.

Ty tisíce krojů, jeden krásnější druhého, to byl pro všechny diváky pohádkový obraz, to prostě nemohla být realita, to byl určitě jenom sen!

Pestrobarevné kordulky, brokátem vyzdobené fěrtušky, turecké šátky, čepce, stuhy, rozmanité harásky, jupky, lajbly, holénky, nohavice, krpce, to všechno by snad ani nejlepší malíř nedokázal svým štětcem v dnes viditelné poutavé barevné škále nakreslit, aniž bych tím chtěl snižovat známé umění Joži Úprky

„Je vůbec možné něco tak skvostného lidským umem vytvořit?" klade si nutně člověk otázku.

Vždyť jenom ty umělecké bělostné krajky na prsou i rukávcích žen jsou něčím, co ani v budoucnu nic jiného než umná lidská ruka nedokáže vykouzlit.

Sluneční paprsky zalévaly v průběhu dne svým jasem ulice stále více, ale jejich velkou konkurencí se staly úsměvy v tvářích přemnohých tanečníků a hudebníků, těch pohledných a usměvavých slováckých děvčat, ztepilých jinochů, ale i mužů a žen ve zralejším věku.

Z jejich očí vyzařovala přímo živelná radost z toho, že mohou v celé rozmanitosti svého půvabného kroje přihlížejícím ukázat, jak bohaté a mnohotvárné tradice má každá slovácká obec ze které pocházejí.

A pokud jsme viděli mezi nimi kráčet, či spíše cupitat i v kroji nastrojené děti, nespatřil jsem  na „březích" této obrazem úchvatné, v neustálých barevných proměnách plynoucí řeky folkloru, jedinou zachmuřenou tvář.

K polednímu slunce již naplno dávalo vyniknout pestrobarevnosti krojů, ba i půlměsíc nad severozápadním obzorem jako by přátelsky kynul svým srpkem procházejícím zástupům.

Člověk si v tu chvíli ve svém nitru naplno uvědomoval sepětí lidových tradic s naší krásnou podkarpatskou přírodou, s jejími loukami, lesy, polnostmi, a samozřejmě s vinohrady na proteplených svazích Dolňácka či Záluží, kde v těchto dnech dozrávají hrozny lahodných sladkých bobulí, tak typických pro náš slovácký kraj.

Jeden folklorní soubor za druhým v pohybu předváděl užaslým divákům své umění taneční i hudební, působivé lidové písně doprovázelo cifrování tanečníků, takže není divu, že neustále cvakaly spouště fotoaparátů a každičkou chvíli se ozýval potlesk tisíců kolem stojících nadšených diváků.

Nejsem etnograf, ale jsem si jistý, že i tito odborníci museli být v těch okamžicích uchváceni děním, které se před jejich zraky odehrávalo!

Nyní však nastal čas mého vyznání!

Když  kolem mě v jeden okamžik procházeli krojovaní Broďané, v tu chvíli, nestydím se to říct, vstoupily do mých očí slzy, slzy radosti, ale především pocitu, že i když jsem příslušníkem českého národa, cítím  svým srdcem nevýslovnou hrdost nad tím, snad stejně jako ostatní přítomní, že bytostně patřím k tomuto kraji, a tedy že jsem...Moravský Slovák....

Jaromír Slavíček