Škarohlídství
Nevím čím to je? Kam se člověk podívá, s kým hovoří, všude jenom samé nářky a kritika.
Je to opravdu typická vlastnost našeho národa?
Člověk si pustí v televizi zprávy, a hned se dozví o válce v Afganistanu, hladomoru v Somálsku, záplavách v Americe, požárech na jadranském pobřeží atd.
V tisku je to jakbysmet, možno ještě trochu více rozvedeno.
Sleduji blogy na iDnes, snad devadesát procent blogových příspěvků je negativisticky laděno.
Témata se u nich neustále opakují, bankroty, korupce, odposlouchávání, krádeže, nehody. Člověk si říká, je opravdu takto svět nastaven, anebo ho tak činí v mediálním náhledu samotní lidé?
Je opravdu třeba neustále vyzvedávat válečné události, kdo co zpronevěřil, kdo koho odposlouchával, co bylo kde ukradeno, kde se kdo vyboural, kdo koho podvedl.? Čas od času je to asi nutné, ale pořád to „mít na stole?"
S takovým přídělem informací má mnohý z nás pocity všelijaké. Po vyslechnutí uvedených „novinek" bývá jedinec vesměs znechucen, a pak pochopitelně hrozí, že bude přenášet svou nevlídnou náladu na své okolí.
Následně v soukromém hovoru, pokud někoho potkám, se dozvídám, že se někdo zase rozvedl, ten který je před rozvodem, neboť to dotyčným ve vztahu neklape, jiný sice postavil dům, ale kdoví z jakých prostředků, pravděpodobně si „nahrabal" na něčí úkor.
Jindy jsem zase informován, že to, co se prodává v obchodech je předražené, nekvalitní, požadovaný sortiment byl neúplný anebo nestál za nic.
Všichni kolem jsou darebáci a lumpové, měli by se pozavírat, dokud je ještě čas!
V obchodech, netvrdím, že ve všech, je zboží předáváno kupujícímu odměřeně, bez úsměvu, o vlídných slovech ani nemluvě.
Někdy má dokonce ten co kupuje pocit, že požadováním zboží snad dokonce obtěžuje prodavače!
Pokud přejde řeč na politiku, tak všichni „tam nahoře" jsou grázlové, levicově zaměření pomlouvají pravicově smýšlející politiky, lidé pravicového názoru nenechají suchou nit na levicově zaměřených občanech a vůbec vše kolem nás je špatné a znechucující.
Lidé nezřídka chodí po ulicích zakabonění, jen úkosem se na sebe dívají a jejich úsměvy aby člověk počítal na prstech jedné ruky.
Když k tomu připočtu ještě řeči o nemocech, zejména u starší generace, tak fenomén škarohlídství je dovršen.
I zahraniční návštěvníci naší republiky tvrdí, že jsme až příliš u nás depresivně naladěni, závidíme jeden druhému, jsme nepřejícní a myslíme jen a jen na sebe.
Ale opravdu jsme tak misantropicky naladěni? Jistě že ne, ale atmosféra ve společnosti je dána i našimi životními problémy, politickou situací, no a pokud se společnosti nedaří, pak se naše pocity přenášejí i do vystupování lidí jako takových.
Jinou otázkou je, jestli někteří jedinci mezi námi nejsou už tak nějak determinováni svým negativním náhledem na všechno. Mohu potvrdit, že znám řadu lidí, kteří se v kritice vyžívají a evidentně jim dělá dobře slovně kárat jiné.
Samozřejmě, že občas je třeba poukazovat na chyby jiných, avšak kritika musí být pokud možno v rovnováze s pochvalami, jinak se stává obtěžující až zničující.
Skoro je mně líto lidí, kteří „prokritizují" celý svůj život, vidí kolem sebe jenom samý klam a nepřátele. Bývají pak často nedůvěřivými i ke svým blízkým se všemi možnými důsledky.
V řadě případů to bývají jedinci schopní, ale natolik se dali unést kdysi svým postavením, že se u nich stalo kritické myšlení téměř jejich živností.
Pak ovšem se navyšuje nesoulad mezi lidmi, v rodinách, pracovních kolektivech a potažmo i v politice.
Takže bude třeba realističtěji hodnotit dění kolem nás. Byly a budou problémy, někdy skutečně neřešitelné, to ale neznamená, že je budeme ještě více navyšovat našimi černými myšlenkami.
Když si tak pročítám to, co jsem nyní napsal, Bože můj, vždyť já jsem pořád jenom kritizoval...!?
Mgr. Jaromír Slavíček