Sidonie

Sidonie

Jak oslavit své věkem pokročilé narozeniny, probíhalo mou hlavou v jistých dnech. No přece túrou v hlubokých lesích, jak jinak, mé rozhodnutí bylo bleskové. A tak za ranního kuropění jsem si dal ruksak na záda, sešel na vlakové nádraží a vydal se opět do valašsko-slovenského pohraničí. Z Bylnice do Vlárského průsmyku se kvůli výluce na železnici muselo opět cestovat náhradní autobusovou dopravou.

Nevadilo.

Slunce začalo vykukovat za hřebeny pohraničních hor, když jsem počal kráčet pohraniční vesnicí, známou z dob dělení republiky. Šlo se parádně, vzduch byl křišťálově čistý, vonný, chládeček, ranní rosa svými kapkami jiskřivě pokrývala trávníky všude kolem. Ves mě překvapila svými hezkými staveními. Nestačil jsem se v tomto ohledu divit vynalézavosti a umu místních obyvatel. To nebyla jen stavení, ale i upravené předzahrádky, altánky, živé ploty a všude se prostírající svěží zeleň, jak jen může v tomto ročním období být.

Čas od času můj zrak upoutala tabulka, že státní hranice vede středem vozovky. Šel jsem tedy po její levé straně na Moravě, ojedinělá auta v mém směru chůze mě míjela o pár centimetrů zase na Slovensku. Zajímavá situace. O kousek dál zase hranici tvořil potok. Občas se dovádivě přemisťoval z jednoho státu do druhého. Moje oči se kochaly okolními, hustě zalesněnými svažitými stráněmi. No pohádka, že se občas tímto slovem opakuji. Po několika kilometrech poklidné chůze se přece jenom stávala stavení svým vzhledem méně honosná. Moji pozornost začaly přitahovat protáhlé domy, dříve sloužící coby ubytovny pro dělníky předválečných sklářských hutí.

U předposlední autobusové zastávky v Sidonii, Kopanicích, jsem odbočil přes květnatou louku s kopretinami, zvonky, mateřídouškami a všelikým dalším býlím nahoru k lesu. Následně se pak několik set metrů prodíral strmým terénem hustými křovinami a spílal si, že jsem doma zapomněl mobil. Co kdyby se mně něco stalo? Kondičku jsem měl na svůj věk relativně dobrou, klíšťat se s repelentem na nohavicích moc nebál, ba ani divočáků. Spíše se měl starost o bolavou pravou achilovku.

Levou mám z dob tenisových klání totiž už přetrženou. Po zdolání divočiny jsem se ocitl na krásné vrstevnicové, šotolinou pokryté silnici. Ta mě po několika minutách dovedla do přírodní rezervace Sidonie, mající charakter pralesa. V jeho prostorách jsem spatřil skoro padesátimetrové buky, které by svou výškou mohly konkurovat brodskému farnímu kostelu. Připadal jsem si s dozadu zvrácenou hlavou jako turista v Yosemitském národním parku mezi mamutími sekvojemi.

Pod kůrou padlých velikánů jsem pátral po životě, ne však příliš úspěšně. Našel jen pár larev hmyzu. V tomto „pradědečkovém“ lese žijí podle informační tabule krom jiných vzácní živočichové, žluna šedá, lejsek bělokrký a mnozí jiní. Hezká lesnická silnička pak pokračovala s mou maličkostí několik kilometrů dále. Postupně sbíhala do údolí. Všude mě doprovázel „chrám přírody“ v pravém slova smyslu. Neuváženě, v úmyslu zkrátit si cestu do Bylnice, jsem se zanořil po sotva znatelné stezce znovu do okolních křovin.

Občas musel na čtyři končetiny, v místech pasek mně toto strádání vynahradily malebné výhledy k pode mnou ležícímu Vlárskému průsmyku. Cestou necestou jsem doklopýtal do údolí a po silnici, kolejích i podél Vláry posléze dospěl do Bylnice. Pak už mě jenom čekal vláček kolejáček do Brodu s přestupem v Újezdci.

Uvedené dopoledne tedy bylo pro mě tím nejlepším narozeninovým zákuskem v podobě putování za krásami přírody.