Sever proti Jihu

Sever proti Jihu – bitva u muzea - incenace

Pošmourné zářijové ráno, po kterém i deštivé odpoledne ukazovalo svou nevlídnou tvář. Slunce se jakoby s předtuchou všeho zlého schovávalo za těžká mračna. Dešťové kapky svlažovaly vyprahlou zem z předcházejících týdnů. Ta, poničená uplynulými lety války, se poznenáhlu loučila s končícím létem. Panovalo bezvětří, ticho a zdánlivý klid.

A právě za těchto okolností se poblíž jednoho města ve Virgínii schylovalo v roce 1863 k jedné z bitev americké občanské války. Důvodem byla skutečnost, že Konfederace, tedy jižané, i nadále upírala právo svobody černým otrokům, kteří v těch dobách do úmoru dřeli na bavlníkových polích. Představitelé Jihu navíc žádali pro své soustátí od Unie, tedy Severu, větší formu autonomie, na což Unie nechtěla v žádném případě přistoupit.

A tak musely „promluvit“ zbraně Vojáci Konfederace pod vedením generála Roberta Edwarda Leeho, nestejnorodě odění do šeda zbarvených kabátců a kalhot, byli ochotni bít se za svoji pravdu s plnou vervou. To zcela neplatilo pro obyvatele Unie. Jejich zaujetí pro boj nebylo zpočátku války příliš velké, leč časem se museli přizpůsobit vznikající situaci a obléci uniformy. Její součástí byl modrý kabátec, světle modré kalhoty a čapka nebo klobouk.

K výstroji všech vojínů patřily tlumoky, chlebníky a sumky na náboje. Pušky v jejich rukou, ať již zepředu nabíjené nebo zadovky, patřily v té době k obávaným zbraním. Mezi Severem a Jihem se tak rozpoutala válka, která se však postupně protahovala a měnila v řadu větších či menších potyček, ve kterých vítězila tu jedna, tu druhá strana.

Vojáci obou bojujících stran využívali v bojích kromě přímých střetů i řadu léček, ať už v podobě klamných ústupů či naopak předstíraného útoku. Velitel Konfederace generál Robert Edward Lee použil jeden z takových úskoků k rozdělení svého vojska na dvě části, z nichž jedna útok pouze předstírala. Byla to součást jeho promyšlené taktiky, neboť chtěl vlákat nepřítele do míst, ve kterých, jak doufal, bude mít početní převahu.

Současně se přičiněním zvědů doneslo k jeho sluchu, že se v okolí pohybuje zásobovací kolona unionistů, kterou se operativně rozhodl napadnout. Takovou příležitost si pochopitelně nemohl nechat ujít, neboť potravin, výzbroje i výstroje se bojovníkům z Konfederace dlouhodobě nedostávalo. Nedočkavě tedy vyhlížel uvedené nepřátelské voje, pouze čas od času vysílal průzkumné hlídky, aby obhlédly terén a pokusily se zjistit početní stav i výzbroj nepřítele.

Netrvalo dlouho a konvoj unionistů se objevil v dohledu. V tu chvíli se múzy odmlčely. Kolona byla napadena a mezi jinou kořistí byl konfederalisty získán i dokument, který byl bezodkladně doručen do rukou generála R. E. Leea. Ten s překvapením zjistil, že v obdržené listině je informace o narození potomka unionistického důstojníka.

Veden šlechetným záměrem, rozhodl se tuto zprávu, byť riskoval, prostřednictvím svého muže předat adresátovi, tedy důstojníkovi Konfederace, který byl tímto nezvyklým aktem velmi příjemně překvapen. Poté se ale znovu rozhořely kruté boje. Poziční boj, jak bývalo v těch dobách zvykem, spočíval ve vzájemné výměně smrtících salv na poměrně krátkou vzdálenost. Účinnost tohoto způsobu boje byla převeliká.

Novější zadovky už totiž byly daleko přesnější než ty, které se nabíjely zepředu. Je nutno podotknout, že na jiných bojištích této války se využívala i děla, ba i první kulomety. Lidská vynalézavost v tom špatném slova smyslu neznala mezí! Bojiště se co chvíli zahalovalo dýmem, ve kterém se rojnice ničím nechráněných vojáků vystavovaly přívalu smrtících kulek protivníků. Docházelo i k boji muže proti muži, ve kterém zasažená těla padala a svíjela v bolestných křečích. Ze všech stran zaznívaly bolestné nářky a sténání raněných.

Země se sytila krví umírajících. Na nedalekém návrší docházelo i na souboje kavaleristů, těla koní se vzpínala, šavle míhaly vzduchem, třeskot jejich kovu nebylo možné neslyšet. Bojiště opanovala nevýslovná vřava. Dlouho nebylo znát, která z bojujících stran je blíže k vítězství. Nakonec se přece jenom prosadila prozíravost a bojovnost vojáků Konfederace, kteří zatlačili své protivníky do jejich výchozích pozic. Kam však jenom lidské oko dohlédlo, tam bylo válečné pole pokryto padlými těly. V konečné fázi bitvy konfederalisté soustavným tlakem dobyli i provizorní obranná stanoviště unijních vojáků, a tím slavili vítězství.

Ukořistěná zástava unionistů toho byla důkazem. Nutno však dodat, že vítězové s poraženými očividně nejednali „v rukavičkách“. Válka je válka. Takto tedy skončila jedna z válečných událostí té doby, všeobecně je však známo, že o dva roky později slavil celkové vítězství Sever, tedy Unie. Na samém konci války, krátce před svou tragickou smrtí, pronesl president Unie, Abraham Lincoln, památný, jen několikaminutový projev, který je údajně uvedený na stránkách amerických učebnic:

„Před čtyřmi dvacetiletími a sedmi lety přinesli naši otcové na tento kontinent nový národ, počatý ve svobodě a víře v rovnost všech lidí. Teď jsme zapleteni ve velké občanské válce, která prověřila, může-li náš nebo kterýkoliv jiný národ založený na stejných principech skutečně existovat. Sešli jsme se velkém bitevním poli této války. Přišli jsme dát část země těm, kdo položili své životy za to, aby národ mohl žít... Nejsme to vlastně ale my, kdo posvěcuje toto pole. Jsou to stateční muži, živí i mrtví, kteří tu bojovali. Ti se o to zasloužili mnohem víc, než to můžeme udělat my. Svět může říct málo, nemusí vzpomínat dlouho na to, co tu dnes řekneme, nesmí ale nikdy zapomenout na to, co tu udělali oni. Je to úkol pro nás žijící, pokračovat v nedokončené práci, která dospěla jejich zásluhou tak daleko. My se musíme věnovat velkému úkolu, který před námi ještě zbývá. Ve jménu těch mrtvých, k nimž cítíme úctu, kterou si plnou měrou zasluhují. Nesmíme připustit, aby zemřeli marně…