Setkání s láskou
„Nazdar lásko, jak se máš?"
Děkuji za milý dotaz, abych ale pravdu řekla, je mně v těchto dnech poněkud zima. Třesu se, taktak že přežívám.
„Nebylo by pro tebe, lásko, přece jenom lépe, kdyby jsi se k někomu přimkla a zahřála ho?"
„Ano, máte pravdu, zkouším to každou chvíli, ale ne vždy se mně to daří.
V poslední době jsou lidé ke mně tak nějak méně vnímaví, jak bych to řekla, jsou nedůvěřiví, neradi si mě pouštějí k tělu."
„A v čem vidíš, milá lásko, příčinu?"
„Asi je to tím, že příliš hledí jenom na svoje materiální potřeby a považují city jen za projev slabosti."
„Ano, ano, dávám ti za pravdu, lásko moje. Ale taková je dnešní doba, citům bohužel příliš nepřeje."
„Ale já se opravdu snažím, věřte mně, vždyť jsem vždy byla součástí života.
Nedávno jsem oslovila jednoho mladíka. Slíbila jsem mu, že ho zahřeji, že ho sblížím s roztomilou dívkou.
Zprvu neváhal, mnou přímo oplýval, ale časem se ke mně začal chovat odtažitě, tvrdil, že už nejsem pro něho přínosem jako dříve a tak jsem ho musela opustit a přitulit se raději k jedné dívčině.
S tou to bylo úplně o něčem jiném. Hřála jsem ji, chodila s ní do rozkvetlých luk.Velmi jsme si rozuměly.
Chodil tam s námi i jeden mládenec a ten se mnou její city sdílel.Tam jsem si znovu uvědomila, jak jsem člověku blízká a pro něj nepostradatelná.
Oba dva mladí lidé si mě nemohli vynachválit a slibovali, že si mě uchovají po celý svůj život.
Ale přiznávám se, že jsem jim příliš nevěřila.
Jsem totiž prchavá, ubíhající čas mně příliš nesvědčí. Nehořím plnou měrou jako dříve, mnohdy od lidí odcházím a už se nevracím.
Jsem údajně náladová, tedy povahově nestálá, prý často zklamu.
Ale to není pravda, vinni jsou ti, kteří si mě osvojují v bláhové naději, že pro mě nemusí v dalším průběhu života něco udělat.
Měli by vědět, že mě musí neustále posilovat, hýčkat a obměňovat v tom smyslu, že musí předkládat vztahu nové a nové podněty, abych nevyhasínala.
Tedy lidé, ano lidé jsou odpovědni za to, že se jim lásky nedostává a pak si marně po mně stýskají."
„Ale jistě není ještě vše ztraceno!"
„Také si myslím. Zejména mladí lidé se bez lásky neobejdou. Jsem si jistá, že mě budou i nadále vyhledávat, doufám ale, že s rozmyslem.
Budu velice ráda, když v mé přítomnosti si navzájem sympatičtí lidé budou hledět do očí, dotýkat se konečky prstů a šeptat zamilovaná slova.
Nebo třeba budou jen mlčet, ale i tak nějak vnitřně cítit, že k sobě patří. Pak i já budu mít velkou radost a nejraději bych je provázela až do konce jejich života."
Blíží se jarní období, kypící ruchem probouzejícího se života a já věřím, že znovu budu těmi mladými volána pod rozkvetlé stromy a k procházkám do přírody.
Znovu rozjasním oči zamilovaných, znovu jim vdechnu tu opojnou vůni souznění a dodám optimismus do života. Věřím...musím věřit!