Setkání na Balkáně

Setkání na Balkáně

Balkán byl vždy nazýván sudem střelného prachu a tak jsem dlouho váhal s účastí na této panychidě do poslední chvíle. Ale jelikož se tři kolegyně loučily s vázaným životem, rozhodl jsem se nakonec vzdálenou restauraci navštívit.

U bratra jsem na zahradě natrhal jakési růžičky, neboť si šetřím do prasátka na nové boty a nemohu jen tak utrácet za květiny.

Vzal jsem si s sebou i veršovánky, kterými jsem chtěl nadobro odcházejícím seniorkám udělat radost.

Po vkročení na místo činu jsem shledal už prvním a povrchním zrakovým ohledáním několik desítek známých tváří, z nichž mnohé se usmívaly.

Pravdou všem bylo, že u některých stolů seděly i tváře těch, které jsem nedokázal ani na druhý pokus identifikovat.

Postupně mně byly ale představovány, některým jsem se představil i já.

Pouze u jedné došlo k trapnému okamžiku, protože se následně ukázalo, že to byla servírka.

No ale k věci! Těm jazykářkám jsem popřál hlavně zdraví a byl s nimi vyfotografován, někdy i z profilu.

Bylo mně nabídnuto místo u stolu a víno. Prvnímu jsem neodolal.

S Ivou Radilovou jsem vzápětí zapředl hovor o novinařině, respektive o tom, jak to udělat, aby naše články aspoň někdo četl.

Poté jsem byl vyzván k odveršování mé básně, ve které jsem prezentoval utopické vize o důchodovém věku. Měl jsem ale pro jistotu připravenou i druhou, poněkud více realistickou  variantu, po přednesení které by ovšem uvedené tři kolegyně pravděpodobně požádaly o prodloužení pracovního poměru.

Po sporadickém potlesku jsem raději přešel k prvnímu stolu u dveří, kde jsem se sedícím mladým profesorkám snažil pomluvit bývalou kolegyni M. Lančaričičovou, která byla před nedávnou dobou kukaččím vejcem sneseným vedením školy do mého kabinetu.

Před třemi lety jsme se snažili na sebe s uvedenou kolegyní podat několik trestních oznámení pro vzájemné urážky. Poté otěhotněla…

Chtěje udělat ten večer alespoň jeden dobrý skutek, pozval jsem po předcházejícím výběrovém řízení do své haciendy několik bývalých spolutrpitelů s lákavou nabídkou prohlídky višně. Den předtím jsem prozíravě otrhal na višni její spodní větve. Znám totiž kantory.

Provázel jsem je svou državou takovým způsobem, aby neviděli, co vidět neměli. Některé z nich upoutala skomírající pupalka, o které jsem tvrdil, že rozkvétá pouze v noci. Ostatně to je jediné, co u mě doma v noci rozkvétá.

Po návratu do restaurace jsem si zase přesedl zase k jinému stolu, u kterého jsem barvitě rozváděl přezdívky svých bývalých kolegů. Krajně rozrušen zveřejňováním těchto, mnou dlouho utajovaných údajů, zapomněl jsem při odchodu od daného stolu svoje kuřecí křídlo.

A opět jsem se přenesl svým tělem i myšlenkami k dalšímu diskusnímu seskupení, kde jsem s bývalým ředitelem školy rozváděl svoje názory na moderní výukové metody, přičemž jsem se smutně díval na moji zbytnělou pravou ruku.

Ale to už se mnozí z učitelů loučili, zejména pak důchodci, kteří musí, jak je všeobecně známo brzy na „kutě“, neboť je v noci budí rovněž zbytnělý orgán /ten uvnitř/.

Rozloučil jsem se i já, snažíce se nenápadně vynést z místnosti dárkový koš, který jsem dostal jako cenu útěchy..

Po dlouhé cestě k domovu jsme se pak s prof. Kočařem triumfovali, kdo z nás má větší počet opotřebovaných kloubů. Jsem soutěživý typ člověka, opět jsem vyhrál.

No, a to je asi tak všechno. Hlavně že jsem se trefil klíčem do zámku….

Jaromír Slavíček

16.03. 2024 09:13:07
24.10. 2022 09:28:28
Návštěvy
Celkem: 173145
Týden: 458
Dnes: 80
  přihlásit poslední změna: 27.07. 2011 20:47:24