Setkání v kavárně

Setkání s kolegyněmi

Tak jsem se při jednom „uličním“ setkání s Věrou dozvěděl, že se moje bývalé kolegyně ze školy každý úterek schází v Miriam´s Café na Široké ulici. Nebylo tedy divu, že v mé hlavě uzrál nápad zúčastnit se toho kolokvia, už také proto, že se v ten den shodou okolností slavil MDŽ. Mohl jsem svou účastí přijít k hotovému, jistě je mně rozuměno.

V 13.15 uvedeného dne jsem se dostavil na místo činu za účelem jeho ohledání. Kavárnu jsem však shledal plně prázdnou. Paní recepční, kterou jsem mimochodem kdysi učil, jsem však byl ujištěn, že děvčata najisto přijdou, údajně tak činila vždy. V rohu kavárničky, už na první pohled velmi útulné, jsem se pohodlně usadil, a se zájmem očekával vývoj událostí.

V době vyčkávání jsem dovolil svým očím se kochat bělostným zabarvením stěn i stropních panelů, ale i fialová plocha za barovým pultem svědčila o vkusu výtvarníků. Sliny se mně sbíhaly nad ve vitrínách uloženou bohatou nabídkou zákusků, nápojů a zmrzlin. Ve vzdálenější části kavárny jsem zaregistroval dětský koutek s mnoha hračkami a namalovaným krtečkem. Nejenom děti, ale možná i senioři v tomto místě nacházejí zalíbení. Vím, co se v kavárně sluší a patří, a proto jsem si objednal cappuccino.

Jeho pevné komponenty mně byly dodány v podobě sáčků. Jejich otevírání sice nepatří mezi mé oblíbené činnosti, ale zvládl jsem to. Poměrně dlouho jsem však zápasil s rozpustností mandle na dně šálku, mylně se domnívaje, že jde o prémiové kávové zrno. Konečně se otevřely venkovní dveře, ve kterých jsem vzápětí uviděl organizátorku setkání, paní Vlastu.

Když mě spatřila, nemohl jsem si nevšimnout v jejím obličeji nepředstíraného údivu. O něco později přicházely do kavárny další a další kolegyně, všechny s milým úsměvem ve tváři. Kde ho nacvičovaly, mohu jenom spekulovat. Netrvalo dlouho a měkká sedátka u stolu byla do posledního plně obsazena, v budoucnu asi budu muset s předstihem požádat o místenku. A pak už začala všemi očekávaná výměna informací. A věru, bylo o čem hovořit, zejména když se na stole objevily poháry s vínem a káva.

Některé kolegyně nedokázaly odolat i zákuskům. Profesně deformován, považoval jsem za povinnost je neprodleně informovat o nebezpečích přílišné konzumace živočišných tuků. Záhy jsem ale nabyl pocitu, že po mých upřímně míněných slovech uvedené „zlo“ kolegyním chutnalo ještě více. Nu, kdo chce tam, pomozme mu tam, že ano?

Taky mně ale mohly alespoň kousek jednoho ze zákusků nabídnout, když už bylo to MDŽ! Řeč pak byla přítomnými svedena na nejrůznější životní historky, hodně se mimo jiné mluvilo i o nemocech, což je pro hypochondry, jak všeobecně známo, vděčné téma. Dalším, poněkud překvapivým tématem byl způsob zavírání dveřních zámků na toaletách, zejména pak ve vlacích. Dozvěděl jsem se v tomto ohledu hodně inspirativního, naštěstí v přírodě tento problém řešit nemusím.

Hovor u stolu neustával ani na chvilku, spíše nabýval na intenzitě, ostatně co jiného mohl člověk v ženském kolektivu čekat. Moje bázlivé špitnutí o domácí zálibě v tichu se bohužel mezi přítomnými nesetkalo s patřičnou odezvou, bylo, jak se také říká, házením hrachu na zeď. Asi po hodině pobytu v příjemném prostředí se některé kolegyně začaly zvedat k odchodu. Veden jejich příkladem, učinil jsem tak rovněž. Ještě před jejich obléknutím jsem je poprosil o možnost pořízení skupinového fota.

Chvilku se upejpávaly, tak se to přece má, posléze však mému přání vyhověly. Jedna paní z personálu kavárny pak vyfotila celý náš kroužek. Vždy jsem se nějak od kolegyň vzhledem i pohlavím lišil, ani tentokrát tomu nebylo jinak. V kavárně jsem pak ještě asi čtvrt hodiny vedl s Májkou a jednou paní učitelkou ze ZŠ Havřice disputace o problémech současného školství.

Naštěstí nebylo vidět, jak si vzadu za zády při probírání této tématiky mnu ruce, neboť jsem už nějaký ten rok mimo vzdělávací systém…

13.10. 2018 09:48:10
29.12. 2017 11:39:42
TOPlist
  přihlásit poslední změna: 27.03. 2016 18:49:52