Setkání pamětníků

Maršov, osudem zkoušená dědina

Ano, tak zní název obsahově velmi poutavé a lidsky psané knihy ředitele Knihovny Bedřicha Beneše Buchlovana, pana Mgr. Radovana Jančáře. Kolik jenom toho bylo jím i jinými autory napsáno o tomto neobyčejně zajímavém a čarokrásném koutu našeho kraje. Do paměti lidí se však obec vetkala především událostí koncem šedesátých let, kdy mocná příroda mnoha tam usídleným lidem do základu pozměnila životy. Ano, šlo o sesuv, přírodní jev, který zcela zásadním způsobem narušil do té doby poklidný ráz obce. A právě této události, ale i celé vísce bylo ve středečním podvečeru věnováno setkání na Středisku environmentálního vzdělávání v Maršově.

Celá tamější společenská místnost se v ty hodiny zaplnila nejenom Maršovjany, ale i všemi těmi, kterým tato obec něčím přirostla k srdci. Přejeli i Broďané a občané z okolních obcí. Vzácným hostem se pak stal i pan senátor Ing. Bc. Patrik Kunčar. Organizační roli převzali do svých „rukou“ hosté z daleké Prahy, konkrétně z Katedry sociální a kulturní ekologie v rámci Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy. Právě ti spolu s filmovým štábem v minulém roce v Maršově rozmlouvali s pamětníky a se všemi těmi, co měli s obcí kdy co do činění.

A byli to oni, kteří nás přijeli v tomto duchu seznámit se svým tvůrčím, přírodě i lidem zasvěceným uměním v pěti krátkometrážních filmových ukázkách, Jako první se na filmovém plátně ujal slova ředitel uherskohradišťské knihovny, pan Mgr. Radovan Jančář. On byl totiž tím, kdo byl v mládí svým životem bytostně spjat s touto obcí, takže mohl porovnávat tehdejší dobu její existence se současností. Moje maličkost se v dalším filmovém snímku zamýšlela nad jedinečností charakteru obce a jejími přírodními aspekty, pan senátor Ing. Bc. Patrik Kunčar zase přispěl náhledem na dění v obci v době svého starostování Uherského Brodu, pod jehož „křídla“ obec náležela a náleží.

O vlastním procesu sesuvu přednesl fundované informace geolog a pak se už postupně dostávali ke slovu ti, kteří v obci na „vlastní kůži“ prožívali pohnuté děje na sklonku šedesátých let. Tedy dobu, kdy se stráň nad obcí po velkých přívalových deštích dala po pohybu a „vzala“ s sebou řadu stavení. Člověk se při vyprávění pamětníků opět vžíval do pocitů bezmoci, kdy se jejich domovy, kdysi pracně vybudované, doslova před očima bědujících měnily v rozvaliny. Kolik asi lomení rukou či proudů slz v jejich zoufalých tvářích bylo vidět?

Kolik bolesti prožívaly celé jejich rodiny při pohledu na takovou neuvěřitelnou spoušť? Stopy po této ničivé katastrofě jsou v obci místy viditelné dodnes. Ale uběhla léta a nevelká obec opět „dýchá“ svým životem, i když možná ne tak rozmanitým, jak v dobách svého rozkvětu. Lidé znovu pracují ve svých zahradách, okolních polích i lesích, mnozí za prací dojíždějí. Okolní příroda všem pak nabízí čistý vzduch a především klid. Právě takový, který se ve velkých sídlech stává již vzácností. Ano, Maršov je oázou ticha.

V tom se prakticky shodovali všichni naslouchající. Po proběhlé přehlídce umně vytvořených filmů se rozvinula diskuze. Zprvu tak trochu ostýchavá, časem ale nabývající očekávaných rozměrů. Hledaly se příčiny tehdejší katastrofy, ale současně vyjadřovaly i obavy z něčeho podobného. Přes všechno útrpné v minulosti, obec opět má svůj nový život, dosud do značné míry ušetřený větších civilizačních vlivů.

Byla, je a zůstane svým rázem přitažlivá nejenom pro tam usídlené a hospodařící, ale i pro turisty a všechny ty, kteří považují přírodu za svého nepostradatelného přítele.