Senoseč na Valašsku

K Bílým potokům

Že není potok jako potok, o tom jsem se přesvědčil toto úterý. Kolem Valašských Klobouk je hodně přírodních rezervací, no, a jednou z nich jsou i Bílé Potoky. Nazývají se tak podle vysráženého uhličitanu vápenatého na do vody ponořených kamenech či větvičkách. Rezervace Javorůvky, Dobšená, Sčúrnica, oplývají vzácnou květenou, jsou i přirozenou oázou klidu a příkladnou ukázkou harmonie přírody.

Do povědomí veřejnosti se však dostávají i brigádnickou senosečí, kdy se do uvedených míst sjíždí sekáči z celého kraje, ba i republiky. Kdyby se ponechaly louky jejich vlastnímu vývoji, nejprve by zmizely nejméně odolné a vzácné byliny, třeba vstavače, a louku by ovládl nezajímavý porost trav. Musel jsem být přirozeně u toho. Vlakem z Uherského Brodu do Bylnice, z ní autobusem ke Kolibě, obdiv smělému viaduktu a už jsem byl v centru dění, v rezervaci Bílé potoky.

Na loukách i v lese jsem spatřil mezi kupkami sena roztroušeně víc jak desítku týpí a jim podobných obydlí. Měl jsem v tu chvíli pocit, jako kdybych se ocitl na Divokém západu v indiánské osadě. Při mé bohaté obrazotvornosti měl někde uprostřed stát totemový kůl s nějakým uvázaným hanobitelem přírody, kolem kterého by v kruhu křepčili ekologové s hořícími pochodněmi v rukou. Neberte toto přirovnání, prosím, vážně, představy totiž mívám dost originální. Místo nich jsem v reálu uviděl opět desítky ochránců přírody s kosami a hráběmi v rukou. Bleskově jsem s nimi navázal ústní kontakt. Poptával se na jejich dosavadní bohulibou činnost.

Byli informacemi velmi sdílní, tvářili se nanejvýš spokojeně a uvedli, že i po skončení denní seče mají k dispozici zajímavý večerní program. Ten předcházející obnášel přednášku cestovatele. Co se týká sekáčů, jednalo se vesměs o mladé lidi, někteří tam byli i se svými dětmi, a jak už jsem naznačil, původem snad z celé republiky, ba i ze Slovenska.

Dokonce se tam v minulých dnech činil i Ukrajinec, a považte, prý i Iránec! Co dodat? Po nasycení se potřebnými údaji jsem se zaposlouchal do svistu kos, jejich broušení a přitlumeného hovoru. Nenechal se zlákat nabídkou vonícího guláše z nedaleké „lesní“ kuchyně. Dosud jsem totiž nic kloudného nevykonal. Práce šla všem od ruky, no radost se dívat. Pouze v jednu chvíli se ze svahu zděšeně ozvalo: „Ježíši, had!“ S největší pravděpodobností se ale jednalo jenom o slepýše, který byl nepochybně polichocen přeřazením, byť mylným, do jiného plazího podřádu.

Sháněl jsem se také po „šéfdirigentovi“ akce, Mirkovi Janíkovi, ale ten nebyl k nalezení, neboť si mezitím odskočil do Valašských Klobouk. Abych nepůsobil přebytečně, sundal jsem si ze zad batoh a poprosil jednu z žen ohánějící se kosou, zdali by mně ji nepůjčila. Ochotně souhlasila, navíc s dotazem, jestli nechci nářadí přibrousit. Mé prosebné oči se nedaly přehlédnout. Jelikož seču i doma, tedy v Uherském Brodě, nepovažoval jsem se v tu chvíli za amatéra. Rozmachoval se, co mně jenom síly stačily. Současně i modlil, abych si neublížil.

Nechal jsem se i vyfotit, třeba se to bude jednou hodit. I senioři si potřebují přivydělat. Ten den jsem ovšem měl i jiné cíle. Po rozloučení se sympatickými brigádníky jsem ve Valašských Kloboukách navštívil i moji milovanou Kosenku, roubenku, jinak též hlavní stan místních ekologů. Zastihl tam v kanceláři jednu mladistvě vyhlížející ekoložku s laptopem na klíně. I jí jsem se dotázal na Mirka Janíka. Odpověděla, že neví kde je, a vůbec, že se mně nemůže věnovat kvůli své práci.

Hmm.

Málem jsem se urazil, vždyť já se upsal ekologické výchově na střední škole už v době, kdy dotyčná odbornice pravděpodobně ještě nebyla na světě. Náladu jsem si vyspravil až ve Francově Lhotě, kde jsem svou návštěvou obtěžoval „ekosvětici“, sympatickou paní Pavlínku Kolínkovou. Zavzpomínali jsme si na léta společných ekologických akcí, zejména olympiád se studenty, kterých bývala spoluorganizátorkou. Po rozloučení s ní jsem po červené zamířil pokochat se Pulčínskými skalami.

Oči jsem si na nich mohl vyhledět, tyto jevy v takovém rozsahu na Slovácku nemáme. Úžasné, co všechno dokáže příroda stvořit, a to jsem tam nebyl poprvé. Akorát moje kolena na mě chtějí podat trestní oznámení. Těch schodů, balvanů, větví… Ze skal jsem se osamoceně po modré vydal do Lidečka, jsou to asi 3 kilometry. Co čert nechtěl, začalo poměrně silně pršet.

Ostatně pekelník sídlí blízkých skalách přes silnici, tak co se divím. Přemýšlel jsem, do kterého křoví okolo cesty se před dešťovými kapkami schovám. Když tu, téměř neslyšně, za mnou zastavilo auto. Policie. Už jsem se viděl s řetízky na rukou. Okénko se stáhlo a já uslyšel: „Nebudete, pane, přece moknout, nastupte, zavezu vás do vašeho cíle“.

Stalo se. Co k tomu dodat? Pokud by byli všichni takoví policisté v republice, jak ten z oddělení v Horni Lidči, původem z Lačnova, tak nemám o vývoj společnosti žádné obavy. Pěkný to byl den, plný dojmů. Rád bych na podzim vydal svoji osmnáctou knihu, a sice „Jižní Valašsko, kraj mého srdce“.

Zážitky z toho úterý v ní přirozeně nebudou chybět.

16.03. 2024 09:13:07
24.10. 2022 09:28:28
Návštěvy
Celkem: 173135
Týden: 448
Dnes: 70
  přihlásit poslední změna: 07.07. 2017 09:42:51