Seniorský tenis

V málokterém sportu se dá provozovat aktivní činnost až do pozdního věku. Jedním z takových sportů je bezesporu tenis. Po celé naší republice se konají desítky tenisových turnajů veteránů, které jsou přísně organizovány a kterých se účastní stovky tenistů v pokročilejším věku, zpravidla mezi 40 až 80 lety, výjimečně i výše v kategoriích odstupňovaných po pěti letech.

Je opravdu poutavé pozorovat tyto postarší jedince, jak se zaujetím svádějí kruté boje na antukových dvorcích a snaží se i někdy v nepříznivých klimatických podmínkách dosáhnout co nejlepšího výsledku.

Jistě, tenis v jejich pojetí už značně ztratil na atraktivitě, je pomalejší, u mnohých soutěžících lze vysledovat  i nestylový pohyb s raketou v ruce.

Nezřídka uvedení borci mají ovázaná kolena, lokty a na jejich obličejích je vidět, že se musí do značné míry přemáhat, aby doběhli míč a vrátili ho na protější stranu.

Pokud ale zvítězí, všechny útrapy jsou zapomenuty a jejich tvář zdobí úsměvy tak jako v mládí.

Velkou cena veteránů tvoří asi tucet turnajů rozmístěných po celé republice, většinou ve velkých městech, Praze, Českých Budějovicích, Liberci, Olomouci atd.

Milou výjimkou byla až donedávna tenisová klání v Uherském Hradišti. Hráči se sem sjížděli rádi pro hezké prostředí u Moravy, sympatické diváky, schopné organizátory a společenské večerní akce, které jsou pro Moravské Slovácko typické. Vínečko, tanečky pro dříve narozené byly rovněž velkým lákadlem.

Pravidelně jsem se účastnil tohoto turnaje i já se slušnými výsledky.

V této souvislosti si vzpomínám na úsměvnou  příhodu z doby před několika málo lety.

V průběhu turnaje se mně dařilo a dospěl jsem do finále. To se ale nemohlo uskutečnit, protože se v neděli odpoledne strhla velká průtrž mračen a dvorce doslova „plavaly“. Přes velké úsilí hospodáře nebyly provozuschopné a můj finálový soupeř z Brna mně navrhl, ať se losuje mincí o vítězství. Odmítl jsem a můj protinávrh byl ten, že v nastávajícím týdnu si zopakujeme toto utkání.

On však namítl, že nebude znovu cestovat do Uherského Hradiště takovou dálku.

Já se dopustil velké chyby a do Brna naopak v úterý sjel.

V noci na ten den jsem špatně spal, velmi brzy ráno vyjel a snažil se dospat spánkový deficit, což se mně v drncajícím autobusu nepodařilo.

V Brně, na poloprázdných dvorcích, mě soupeř za krásného jasného dne přivítal a vyšli jsme se „bít.“

Jelikož regule přikazují u finále rozhodčího, a ten nebyl k dispozici, a tak soupeř navrhl pro tento účel svoji manželku. Protestoval jsem, jak by mohla být manželka rozhodčím?

To by přece nemohlo být regulérní, ale po chvíli jsem resignoval. Vždyť několik míčů ve prospěch mého soupeře nebude tak hrozné, říkal jsem si v duchu.

V utkání se mně zpočátku dařilo. Vyhrál jsem bez větších problémů první set, ostatně protivníka jsem dříve porážel. Ale pak se začala herní karta  pozvolna obracet. Skóre se prostě měnilo v můj neprospěch, protihráč hrál stále lépe a lépe a já „nestíhal.“

Znovu jsem zahrál míč na soupeřovu stranu evidentně do autu, snad 5 cm mimo lajnu, což je poměrně dost. V duchu jsem zaklel a šel k plotu sesbírat míče k další hře. Tu slyším za svými zády mně připsaný bod. Překvapeně se otáčím. Manželka soupeře však trvá na svém rozhodnutí.Ten vehementně protestuje, já se k němu svým názorem přidávám. Marně.

Situace se ještě několikrát opakovala. Kroutil jsem nechápavě hlavou. Ano, průběh utkání byl ovlivněn neobjektivní rozhodčí, ale v neprospěch jejího manžela….

Klání jsem prohrál ve třech setech.

U sítě jsme si podávali ruce, soupeř se usmíval, ale jeho kradmé pohledy na sestupují rozhodčí z empiru svědčily u mnohém.

Co říct závěrem? Dějí se někdy věci proti všeobecnému očekávání.

Asi měl vítěz turnaje ten den k obědu mírně připálený řízek…

Jaromír Slavíček