Se třídou v Praze

 

Se studenty do Prahy

Čtvrté ročníky na gymnáziu mají od nepaměti v plánech exkurzi do Prahy.

Kdo by také nechtěl čas od času vidět naše hlavní město, jeho historické památky, ale přiznejme si, i pochodit po obchodech? Výbava do zájezdového autobusu musela být zcela jiná jak do přírody. Cesta po dálnici plynula docela rychle. Pak už nás v naší metropoli čekalo kličkování mezi auty, abychom následně zakotvili u nějaké té ubytovny.

Dříve jsem zajištoval ubytování v tělocvičně školy na Českobudějovické ulici. Platili jsme tam personálu slivovicí. Po ní se mohlo osazenstvo školy zbláznit, ani dolary by neměly takový účinek. „Děkujeme, děkujeme, je výtečná, přijeďte i příští rok. Kdybyste něco potřebovali, stačí jen říct!“ „Nebyl by tu stůl na stolní tenis?“ „Ano, ano, hned za rohem, rakety vám zapůjčíme.“

Byli po té darované slivovici ochotni nám snést modré z nebe. Tělocvičnu jsme sdíleli všichni pospolu, učitelé i studenti, k přenocování jsme měli ovšem k dispozici jen spartakiádní lehátka. Spalo se nic moc, zejména pro dozor. Jedna dívčina, kterou jsem propustil do města za příbuznými, se vrátila až před půlnocí. Trnul jsem hrůzou, že se jí něco stalo. „Kde jste byla?“ vylétlo ze mě.

Mimochodem, děvčatům jsem na gymnáziu vykal, klukům ne. „Teta mě nechtěla pustit.“ „No to vám určitě věřím,“ kroutil jsem nevěřícně hlavou. „Tak honem na kutě!“ víčka jsem únavou sotva držel. Stanice tehdy teprve budovaného metra byla nedaleko, takže jsme do centra vycestovali poměrně rychle. Exkurzi jsme začínali, jak jinak, Pražským hradem.

Dala se absolvovat s průvodcem, ale já se musel stát po předcházejícím nastudování historických faktů provázejícím rovněž. Hradčanské náměstí, jak všeobecně známo, tvoří vstup do areálu Pražského hradu. Mohli jsme na něm obdivovat nádherný renesanční Schwarzenberský palác, sídlo pražských arcibiskupů Arcibiskupský palác nebo pomník prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. A pak už jsme z uvedeného náměstí vstoupili do nitra jedné z nejnavštěvovanějších českých památek, která se dnes mimo jiné prezentuje i jako sídlo prezidenta. Bylo rovněž sídlem i českých panovníků, počínaje devátým stoletím.

Při vstupu na První hradní nádvoří stála a stojí u brány tradiční hradní stráž. Nehnutě, bez sebemenší gestikulace v obličeji. Kluci se chtěli s ní hned vyfotografovat. Nebyl jsem proti, nabádal jsem je však k umírněnosti. „Hoši, nedělejte u stráže ty grimasy, nehodí se to!“ Jsme na historických místech. Prozkoumat celý komplex Pražského hradu bylo prakticky nemožné, na to nebyl dostatek času. Ale neprojít Katedrálu sv. Víta, věž Daliborku, Zlatou uličku, to by byl hřích. „Napřed se půjdeme, vážení, podívat na hladomornu, kde nouze naučila Dalibora housti. Třeba to bude pro vás dobrý příklad!“ nešetřil jsem mě doprovázející mladistvé.

Samotný Svatovítský chrám na nás, a jistě nejenom na nás, udělal mohutný dojem, je přece známou dominantou Pražského hradu. Procházeli jsme jím v tichosti a s patřičnou úctou. V jeho podzemí jsme navštívili hrobky českých králů a panovníků. Jsou tam pochováni třeba Karel IV. a jeho manželky, Ladislav Pohrobek, Jiří z Poděbrad nebo Rudolf II. Kouzelná svým vzhledem byla i Zlatá ulička s jejími miniaturními domky. A ty krámky po její straně, no, bylo to velmi citově působivé.

O kousek dál nás, už mimo Pražský Hrad, nás na Loretánském náměstí čekala Loreta se zvonkohrou, Svatou chýší a kostelem Narození Páně. Neodolali jsme v těch místech i návštěvě klenotnice s liturgickými předměty ze zlata, původem z gotického období. „Pane Bože, to je zlata!“ bylo slyšet šepot. Tady je o umělecké hodnoty, vy burani!“ nezapřel jsem výchovné poslání svého povolání. Odpoledne jsem dal studentům rozchod na Václavském náměstí.

Toto náměstí je přirozeným centrem Prahy a z jeho spodní části je to jen kousek na Staroměstské náměstí, kde se dá najít spousta dalších významných budov a památek. Já sám vyrazil ke Strahovskému klášteru prohlédnout si obrazárnu a knihovnu s původním mobiliářem tisíců často velmi vzácných knih. Druhý den jsme opět pospolu jako třídní kolektiv prošli Prašnou bránou, která měla původně sloužit jako jeden ze vstupů do Starého Města pražského.

Brzy však ztratila na významu a až do poloviny devatenáctého století sloužila jako skladiště střelného prachu. Pak už nás čekal Karlův most s barokními sochami a sousošími, který je nejstarším a patrně nejslavnějším pražským mostem. Jeho základní kámen byl položen v roce 1357 a stavba je pojmenovaná po císaři Karlu IV. Byl postaven z pískovcových kvádrů. Šli jsme tedy po něm s patřičnou úctou, snad jenom tam postávající umělci se tolik nemuseli svými dílky vnucovat procházejícím lidem.

Metrem jsme pak sjeli k Vyšehradu. V něm sídlil Krok a jeho dcery a tam Libuše věštila slávu Praze. Dnes je to místo plné parků a památek. Vyšel jsem se svými studenty na hradby a rukou ukázal k Vltavě. A pravil jsem: „Vážení, přes tyto hradby, kde stojíme, se podle pověsti kdysi přenesl Horymír se svým Šemíkem, aby pak překonal i Vltavu a pak uháněl ke svým Neumětelům.

„A kdo to byl, ten Horymír?“ nepřekvapila otázka. „Byl to vladyka, který se znelíbil knížeti Křesomyslovi tím, že nechal uzavřít zlaté doly, neboť lidé se věnovali více hledání vzácných kovů, než obdělávání polí.

Tuto skutečnost je možné pozorovat i dnes,“ pronesl jsem k naslouchajícím s varovně zvednutým prstem. Musel jsem ovšem i dodat, že to se Šemíkem dopadlo špatně, stejně jako to dopadá s některými koňmi na Velké pardubické. Podlehl totiž tomu gigantickému skoku.

Následné poznámky studentů jsem už raději nevnímal.

 

Noční obloha

Vánice

 

 

 



22.01. 2018 07:35:45
29.12. 2017 11:39:42
TOPlist
  přihlásit poslední změna: 17.08. 2017 16:13:06