Sborovna ožívá

 

Zpověď učitele

Tak jsem se tu cítil…aneb cesta

do hlubin učitelovy duše.

Škola pro mě byla něčím, co výrazně formovalo mou náplň života, něčím, co mělo vlastní kolorit, něčím zvláštním, co je nutno posuzovat často teprve s odstupem času, což teď, tak trochu s obavami, činím.

Mým úmyslem je nyní, na základě desítek let zážitků, se zamyslet nad místem, kde se střetávají osudy tisíců osob, studentů i učitelů.

Přípravný týden

Každá škola má svůj zavedený řád, rituál, který se s malými obměnami každý rok opakuje.

Takže, jak to tedy začátkem každého školního roku vlastně začíná?

No přece přípravným týdnem učitelského sboru se vším jeho koloritem. Úvodních pozdravů bych se nedopočítal…

„Nazdar, tak zase nám to začíná, viď?“

„No jo, co naděláme, takový je život!“

Kolegyně si vzápětí nato navzájem pochválí textilní softvér.

“Teda, Jano, kdes to koupila, ty jsi ale kočka?“ aby ji kousek dál s jinými kolegyněmi znovu ohodnotily, snad trochu kritičtěji.

Na přetřes pak zprvu přijdou pochopitelně prázdninové zahraniční rekreace, které jsou zpravidla posuzovány jako jedny z nejvydařenějších.

Střídají se v nich dojmy a zážitky z Řecka, francouzské Riviéry a samozřejmě Chorvatska. Lépe situovaní vyučující dávají k dobru Tunisko, tedy nedaleký islámský svět.

„V Řecku bylo fajn, až na to horko. Někdy se to nedalo vydržet!“No právě proto tam nejezdím, pomyslel jsem si.

Soucitu docházejí ti, co pobývali v prázdninovém odpočinku pouze v blízkých pahorkatinách anebo v potu tváře přetvářeli svůj domov či zahradu.

Člověk si klade otázku, proč právě on měl tak zmrvené prázdniny, když jiní... Ačkoliv kdo ví, kde si člověk lépe odpočinul.

Leč záhy začíná úvodní porada, která všechny uvrhne do tvrdé reality.

„Tak vás vítám, vážení kolegové, doufám, že jste si přes prázdniny dobře odpočinuli a nyní jste plni elánu a chuti do práce,“ je slyšet od jasnozřivého.

No, nejraději bych ho někam poslal, ale dělám usměvavého.

Úkoly následně nastolené ředitelem školy jsou splnitelné, ale jak převážná část z nás tuší, tak asi do 50 procent.

S bločkem naplněným požadavky řídícího managementu opouštím dosud nezatuchlou sborovnu s rozporuplnými pocity.

Po následném příchodu do kabinetu shledávám pořádek v zásuvkách a skříních tam, kde jsem ho nečekal, a naopak.

Za nejdůležitější v prvních chvílích považuji nalezení rozpisů časového rozvržení učiva z minulého roku, které mám na počítačové disketě.

„Kruci, kam jsem ji jenom dal? Snad jsem ji, proboha, nevyhodil na konci roku do koše?“

přebíhá mně mráz po zádech.

Na základě celoživotních zkušeností stačí totiž změnit datování učiva a v některých vybraných případech i pořadí slov a tematické plány budou znovu vonět novotou.

Mým dalším úkolem je povinné svolání předmětové komise zeměpisu, které jsem předsedou, a tudíž i malým velitelem.

Tato podivná seskupení mají být podle představ vedení školy jakýmsi prostředníkem mezi nadoblačnými pasážemi ředitelské atmosféry a přízemními vrstvami učitelstva.

Takže v přípravném týdnu, ale i později v průběhu roku zvu členy uvedené komise k sobě do kabinetu na tzv. přemlouvání, přičemž jsem mnohdy rád, že vůbec přicházejí.

Vítal jsem je se slovy:

„Pojďte dál, hoši, sedněte si, kde chcete, ale pokud čekáte, že vám něco nabídnu k pití, tak to se velice mýlíte.“

Následný další průběh kolokvia PK je pak dán náplní celoročního plánu komise, samozřejmě pokud byl vůbec mnou nalezen.

Dost jsem na těchto sezeních spoléhal na diskusní příspěvky pozvaných, které ovšem zpravidla vedly k názorovým rozporům se slovními závěry, které se většinou nedaly realizovat a už vůbec ne publikovat.

Z našich schůzek občas vyšla i prosba směřovaná k vedení školy ohledně financí pro potřeby našeho vyučovacího předmětu.

„No, já ten námi vytvořený finanční požadavek šéfovi dám, ale jistě tušíte, jak asi dopadnu.“

Tyto požadavky, tedy v podstatě DPH, jsem pro jistotu navyšoval v průměru o třetinu až polovinu, tedy o částku, o kterou ředitel můj návrh zase krátil.

Z toho, co zbylo, se v průběhu školního roku nakoupily pomůcky a učebnice, které se bohužel časem mnohdy staly po zaevidování jen další zaprášenou položkou v ještě zaprášenější skříni. V lepším případě byly jednou za drahnou dobu námi znovu objeveny a příležitostně používány.

Přípravný týden je, jak známo, obzvláště zatěžující pro třídní učitele, ti musí v průběhu několika málo dnů vytvářet nástěnky ze všeho, co může obsahem, ale třeba i jen barevností někoho zaujmout.

„Bože, v které krabici mám uložená písmenka a obrázky z minulého roku, chtělo by také odchytit nějakého žáka nebo někoho jiného, kteří by mně pomohli s tou zatracenou nástěnkou!“zoufá si nejeden třídní otec nebo matka.

Nástěnka se musí obohatit i školním řádem, případně další dokumentací třídního vyučujícího, i když tyto materiály jsou studenty čteny jenom jednou, pokud vůbec.

„Šak co, o další zvelebování nástěnky se časem postarají samotní studenti svými příspěvky,“ utěšovali se mnozí z nás.

„Hrome, kde jsou zase špendlíky a proč se ta stolička pode mnou tak viklá?“ I s takovými problémy se potýkají mnozí tvůrci nástěnek.

Ta však prodělává dobové změny, v průběhu roku se totiž na ní objevují inzeráty pochybných kvalit anebo vtípky budící všeobecné pohoršení. Při písemkách si zase na ní dozor konající kantor leccos počte…

V prvních dnech přípravného týdne taktéž probíhaly na škole, a to v poměrném nezájmu, postupové zkoušky těch, kteří byli na konci minulého školního roku prospěchově neúspěšní.

Většinou po jejich absolvování „prošli“ do dalšího ročníku, jejich letní prázdniny jim ale nezávidím!

Závěrečná porada učitelů koncem úvodního týdne bývala už jenom formální záležitostí, kdy se odfajfkovaly body částečně splněné a částečně odložené do neurčité budoucnosti.

Podle vedení školy, a proč mu vlastně začátkem roku nevěřit, má nás čekat celoroční náročný program, tedy plnění osnov, komunikace s kolegy i s těmi nahoře, tedy vedením, a pochopitelně rovněž se žáky.

Koncem porady následovalo rozdávání osobních rozvrhů, na což se téměř všichni těšili.

U řady vyučujících však vedl první náhled na tento dokument k pootočení hlavy k sousedovi se slovy:

„Podívej se, jaký mně udělali rozvrh, no to je hrůza!“

Ano, mnoha kolegům v tu chvíli zřejmě došlo, že probouzející se školní rok nebude pro ně procházkou růžovou zahradou, alespoň co týče jejich pracovního pobytu.

Mnozí z nich pak po poradě odcházeli zamyšleni poloprázdnými chodbami a přemýšleli, co komu udělali, že budou mít takové rozvržení pracovní doby.

„Měl jsem asi navštívit rozvrhovou skupinu v době jejího konání,“ s povzdechem přemítal mnohý z nich.

I na chodbě se ještě svěřovali se svým rozvrhem kolegům, ale postupně se smiřovali se svým osudem.

Ach, ta školení!

Občasným zpestřením přípravného týdne bývala i školení o bezpečnosti práce, ve kterých nám bylo naznačováno, jak se máme chovat v případě požáru či jiné živelné pohromy na škole.

„Dámy a pánové, kdyby u vás došlo k tomu nejhoršímu, máme pro vás návod, jak reagovat!“ takto nás navnadili k pozornosti „pozvaní“ odborně založení hosté.

Následně byly našim očím předloženy různé typy hasicích přístrojů s konkrétními náplněmi a my byli poučováni o jejich eventuálním použití.

O to překvapivější, alespoň pro mě, byly dodatečné dotazy kolegů ve smyslu, jak se má vlastně se zařízením manipulovat, aby bylo funkční.

„A který knoflík je tedy třeba na tom červeném válci stisknout?“ kdosi se zeptal. Styděl jsem se za něho, páčka je na hasicím přístroji přece jenom jedna.

Oživení se ve sborovně dostavilo i při lektorově nástinu možných únikových cest tříd. Podezíral jsem v tu chvíli kolegy, že v tu chvíli přemýšleli o vlastní únikové trase, aniž by brali v úvahu osud ostatních ohrožených.

Údajně se má před požárem zabezpečit i třídní dokumentace, nebyl jsem si však jistý, jestli v případě pohromy by mě zrovna nejvíc zajímala právě třídní kniha či jiné písemné materiály.

Mezi námi, pokud by došlo (nedej bože ) k takové tragédii, myslím si, že by vedení školy, podobně jako kapitáni u potápějící se lodi, mělo opouštět palubu školního plavidla jako poslední!  Bylo by to od něho dojemné a příkladné!

V jinou dobu přípravného učitelského týdne, někdy však až v průběhu školního roku, jsme byli oslovováni lidmi z protidrogové centrály.

V uvedeném případě netrvalo dlouho a místností zazněla konkrétní fakta se šokujícími čísly promořenosti naší mládeže halucinogeny.

V průběhu takové vcelku poučné přednášky bylo zajímavé sledovat grimasy v tvářích kolegů, zejména pak po předložení praktických ukázek těchto komodit jejich zraku!

„Dej to sem, ať se podívám, jak ten pervitin vlastně vypadá!“ reagoval kdosi nedočkavě.

Mnozí z nás tato „zla“ viděli skutečně asi poprvé v životě. Moc bych za to nedal, že někteří z učitelů si v duchu v tu chvíli říkali, co si jenom tak líznout, samozřejmě jenom jednou.

Brr, raději nepokračovat v těchto úvahách.

Máme prý sledovat, tvrdil přednášející, jestli se naši žáci ve výuce nechovají atypicky, nesoustředěně, zdali nemají zarudlé oči, nejsou-li jejich reakce neadekvátní otázkám vyučujících.

„Vždyť já ty znaky vidím u každého třetího študáka,“ špitám sousedovi.

„Tak jak mám poznat toho opravdu promořeného?“

Ale i tak byla jistě řada vyučujících mírně vyděšena představou, že by i jejich vlastní děti mohly propadnout tomuto ďáblíkovi novodobých dějin.

Nejenom o drogách jsme poučováni my, kteří jsme byli vyvoleni poučovat jiné.

S nimi spojené úvahy o celkové kriminalitě vyvolávaly u nás v průběhu přednášky celou škálu nutkavých myšlenek, co by se stalo, kdyby na škole došlo k akceleraci nežádoucích společenských jevů.

Naštěstí extremismus neměl na našem gymnáziu na růžích ustláno, alespoň tedy mezi žáky.

Lektor nám následně doporučoval řadu metod k vyřešení těchto problémových stavů, při jeho poslechu jsem měl však permanentní pocit, že ačkoliv je psychologie jistě propracovanou vědou, praxe je o něčem jiném.

Příručky jsou dobré pro výuku, v terénu musí člověk často i v tomto ohledu improvizovat.

Vzpomínám si také na přednášku o tzv. „vyhořelém syndromu“.

„No to mě podrž,“ říkám si, „proč já se mám několik měsíců před definitivním odchodem ze školy dozvídat, že jsem vyhořelý jak palivo v Temelínu?“

„Ale co,“ říkám si, „půjdu na přednášku, třeba se na ní dozvím něco mně dosud neznámého.“

A tak přišel mezi nás člověk již na první pohled budící důvěru, docela výřečný a stejně tak sympatický.

„A víte, milí kantoři, o co vlastně u tohoto syndromu kráčí?“zeptal se nás s milým úsměvem.

Pobaveně jsme se na sebe podívali, vždyť na téma vyhořelého syndromu běžně vtipkujeme a ujišťujeme se, že daný fenomén u nás není ještě až tak aktuální.

Do reality nás však uvedl lektorem rozdávaný dotazník, ve kterém jsem alespoň já na sobě našel řadu symptomů, které uvedený syndrom provází.

„Že bych se postavil před kolegy a výše uvedený znalec by na mně pouze ukazoval dané klinické příznaky?“ zauvažoval jsem.

Kolegové zatím s pobaveným úsměvem příslušné dotazníky vyplňovali, závěry z nich vyplývající, po jejich navrácení lektorovi, však byly deprimující.

Vyzývaly nás totiž, abychom pokud jsme byli obdařeni příslušnými příznaky, navštívili psychiatra, nemá-li dojít k nejhoršímu…

„Ale já už tímto syndromem trpím delší dobu, přičemž to nepovažuji za něco až tak patologického,“ pokusil jsem se špitnout, abych zlehčil toto vážné téma.

Následně jsem dodal, že dříve nebo později každého z nás dostihne soubor jevů propojených

s profesní únavou. Dodal jsem, že se nejspíše jedná o přirozený úkaz daný blížícím se stářím.

Vzápětí jsem byl za tento svůj názor okolím označen za pesimistu, kterémužto označení jsem se v podstatě nebránil.

Prý mám mluvit pouze za sebe, ozvali se vedle mě sedící kolegové! Hmm!

Z přednášky jsme odcházeli s rozpačitými pocity, ne že bychom byli zaskočeni uváděnými poměrně známými fakty, ale zůstala otevřena otázka, zdali bylo promyšlené od vedení školy slyšet tato fakta právě na začátku školního roku, kdy má být člověk přece jenom nastaven pozitivněji.

A jdeme na to!

A pak už začínal s napětím očekávaný, radostný, ale někým i obávaný nový školní rok.

Popisově v přítomném času vypadá den za dnem asi takto:

Studenti přicházejí do školy často již s předstihem, některé nás, tedy učitele, s úklonem hlavy zdraví.

„Dobrý den, dobrý den,“ slyším ze všech stran, studenti mě ale míjejí tak nějak zvolna, řekl bych nevšímavě, ale jsou i takoví, co zřetelně pozdraví anebo alespoň vydávají zvuky pozdrav připomínající.

Někteří z nich za chvíli scházejí znovu do šaten, snad za zapomenutým úkolem z předcházejícího dne nebo pro svačinu, co já vím.

Když mám přízemní schodiště za sebou, instinktivně i zvědavě pohlédnu doleva, do traktu vedení školy.

Z řady dveří v inkriminovaném prostoru vycházejí snaživé kolegyně, které zřejmě

s předstihem nahlásily svým představeným splnění úkolů z předcházejícího dne, případně si u sekretářky namnožily zkušební testy.

Jiné ženy, rovněž k zastižení ve dveřích, tentokráte kabinetů, zapřádají s kolegyněmi hovory, ve kterých se zřejmě probírá všechno a téměř všichni.

Nestojím jim však, pro jejich zaujetí hovorem, často ani za pozdrav.

„Ahoj, ahoj, dobrý den, dobrý den,“ o kousek dál sice vnímám, ale proplétám se raději dál zástupy podstatně mladších lidiček „dychtících“ po vzdělání.

Někteří mě ani v těchto místech, zdá se, neregistrují, jiným za pozornost trochu stojím, alespoň si to myslím podle výrazu jejich tváře.

Holt, tak to ve světě chodí, člověk nemůže být terčem pozornosti každého napořád.

A je tu ranní sborovna, hlouček kolegů a kolegyň stojí u nástěnky s pokyny vedení školy, vtipně přezdívanými „Pastýřským listem“, tedy s úkoly ředitele ústavu nezbytnými pro chod školy v nastávajícím týdnu.

„To snad nemyslí ten šéf vážně, zase zbytečné papírování, co myslíš?“ slýchávám dost často.

Kde jsem to motto jenom četl, a sice že „často kritizují ti, co by na daném místě dělali jinak, kdyby to ovšem uměli…“ (K.Čapek)

Zaslechnu také, že je to tu jak „u blbých“.

Pro jistotu se podívám v tu chvíli kolem, člověk nikdy neví. Myslím si svoje, asi se čeká ode mě souhlas. Prozíravě naznačuji, že se vyjádřím až s odstupem doby.

Ach ten alibismus

Jiní volí při čtení pokynů vedení školy ještě ostřejší komentátorský tón, opatrně se rozhlížejíce po okolí, což vyplývá buď z jejich povahových vlastností, anebo

z případné obavy o velikost jejich osobního příplatku.

Tradiční vlastností českého člověka je totiž jemu vlastní pud sebezáchovy, o tom nemůže být pochyb.

Jiní projdou kolem nástěnky bez poznámky a raději slovy ocení sympatický návrh vyvěšeného jídelního lístku. Alespoň tam máme na vybranou ze dvou jídel zajímavých exotických názvů...

Tak, a začátek školního roku máme, my učitelé, konečně za sebou...

 


16.03. 2024 09:13:07
24.10. 2022 09:28:28
Návštěvy
Celkem: 173142
Týden: 455
Dnes: 77
  přihlásit poslední změna: 16.05. 2014 10:30:49