S Českým rozhlasem

S Českým rozhlasem na kus řeči

Emailů dostávám ve svém věku ještě poměrně dost, ale originálních znatelně méně. Jedním z nich byl i oznam, že by se mnou chtěla hovořit jedna paní redaktorka v názvu uvedené instituce. A to ohledně mé publikace o Vlárské dráze. Tak to budu slavný, byla první myšlenka, která mně proběhla hlavou. Hned jsem se svěřil s touto novinkou známému.

Ten mně kromě gratulace doporučil úklid v domácnosti…. To si dovolil dost! Setkání s paní redaktorkou se ale stejně odehrálo na neutrálním území v restauraci Balkán. Mám ji naproti domu, a tak stačilo pár kroků a byl jsem u cíle. V její blízkosti mě přivítala z auta vystupující mladičká paní redaktorka se svým mužským doprovodem ze Slováckého deníku.

Bez dlouhých úvodních řečí jsme zasedli k jednomu ze stolků restaurace. Objednali si čaj a kávu a pak už se hovor roztočil na plné obrátky. Věděl jsem ale dopředu, že paní redaktorka je absolventkou místního gymnázia, kde jsem dlouhá léta učil, a tak o náplni úvodní části rozhovoru bylo rozhodnuto. Zprvu tedy muselo dojít na její vzpomínky ze školních let.

I já k nim přidal několik moc doplňujících informací. Za desítky let jsem jich totiž ve své mysli nastřádal až až. Co kantor, to byla osobnost, většinou v pozitivním slova smyslu. Úsměvů přibývalo, pronesených slov rovněž, takže jsem zapomínal na popíjení mezitím přineseného čaje. Z horoucího se stával ledový, ale když já toho měl tolik na jazyku.

Pak teprve došlo na meritum věci – tedy Vlárskou dráhu. Moje mluvidla už byla v tu chvíli rozjetá na plné obrátky. Ani jsem si moc nevymýšlel, opravdu mám tu dráhu rád. Její dopravní pojetí, atmosféru, a vůbec všechno, co se této železniční trasy týká. Prošel jsem podél ní desítky kilometrů a každý z nich mě něčím oslovil.

Vzhledem zastávek a nádraží, přírodními krásami, a vůbec celkovým rázem krajiny vinoucí se kolem naší „železné stuhy“. Hodně informací, paní redaktorce sdělených, jsem čerpal i z vyprávění průvodčích, strojvůdců i výpravčích. Ve svém monologu jsem posuzoval jednu železniční zastávku za druhou, nebyl jsem svou rychlou mluvou k zastavení, mikrofon paní redaktorky skoro nestíhal.

Nepřipustit ženu k mluvení je obtížné, já to však docela umím. Ale vím, co je to slušnost, a tak jsem ji přece jenom povolil několik otázek. Jednou z nich byl i dotaz, nakolik se tato dráha za desítky let změnila. Trochu jsem se zamyslel a odpověděl: „Těch změn nevidím zase až tak tolik. A to je možná dobře. Jsem rád, že si uchovává do značné míry svůj původní, takřka rodinný ráz.

Ten se mně na ní líbí nejvíc“. Často jsem v dalším proběhu setkání z tématu svými postřehy odbíhal, ale to bývá u mě naprosto běžné. Vlárskou dráhu jsem takovým způsobem chválil, že bych měl možná na ní od jejího provozovatele obdržet jízdu zadarmo. Alespoň na dobu určitou. Čas ale utíkal, a tak asi po půldruhé hodině diskuze se sympatickými lidmi nadešel čas k loučení.

Nechali jsme se paní servírkou vyfotit a vyšli z restaurace ven. Návštěvu jsem ještě na pár minut pozval do svého starého domu, abych se jí pochlubil mými i otcovými diplomy a poháry z tenisových klání. A pak už jenom přišly na řadu stisky rukou a vzájemné zamávání.

Pěkné páteční dopoledne, opravdu pěkné!

16.03. 2024 09:13:07
24.10. 2022 09:28:28
Návštěvy
Celkem: 173119
Týden: 432
Dnes: 54
  přihlásit poslední změna: 08.04. 2018 06:38:34