Rozhovor s nevidomým

Rozhovor s nevidomým

Chodí kolem mého domů a svou bílou slepeckou holí „prohmatává“ chodník, občas v nejistotě se na krátko zastaví, aby oťukal okolí a vzápětí popošel opět dál. Před křižovatkou zůstává stát déle, vyčká až ztichne na silnici provoz a pak ji zvolna přechází a míří ke své lavičce poblíž parku

Kolem pana Václava popochází či polehává jeho věrný průvodce labradorský teriér, zvaný Greko. V poslední době na lavičce sedává se svou přítelkyní , rovněž nevidomou paní Aničkou.

Když jsem procházel nedávno kolem, nedalo mně to, přisedl jsem si s dovolením k nim a pokusil se zvědět něco ze světa těch, jejichž život obestřela věčná tma. Domníval jsem se, že nevidomí mají patrně jiný názor na svět kolem nás, alespoň tak jsem si to ve své naivitě myslel.

Předpokládal jsem tedy, že pohled handicapovaných bude jiný v náhledu na to, co je obklopuje, ale netrvalo dlouho a brzy jsem se přesvědčil o opaku.

Pan Václav se záhy sám nenuceně rozmluvil, zprvu o svém slepeckém psu, o jeho mírumilovné povaze a nenáročnosti na jeho péči.

„Když jste se tak zmínil o mírumilovnosti, zaprovokoval jsem, ta zrovna není pro dnešní svět není typická.“

Tento svět je plný utrpení, pokračoval jsem a očekával potvrzení mých názorů. K mému překvapení ale pan Václav odvětil „Ne ,neřekl bych, že je všechno kolem nás špatné, na lidi je třeba se dívat a priori jak na slušné, přívětivé, i když se mezi nimi samozřejmě najdou výjimky.

A pokračoval: „Víte, pane učiteli, já se setkávám s různými lidmi, a snad už s určitou intuicí po jejich prvních slovech poznám o jakého člověka se jedná.  Celkově si ale na jejich chování stěžovat nemohu.

„Asi byste chtěl slyšet, že mám jiné názory jako ostatní lidé, což by bylo pro čtenáře jistě zajímavější, ale to nemohu sloužit. Proč bych se měl já svými názory lišit?“Jistěže, i já mám problémy jako ostatní, ale každý problém je pro mě výzvou, abych se ho pokusil nějak řešit, nemyslíte?

„Věříte v Boha, pane Václav,“ obrátil jsem list. Chvilku zaváhal a řekl:  „přímo v Boha  snad ne, ale v jakousi sílu, snad nějakou nadpozemskou inteligenci už asi ano a nemyslím si, a to znovu opakuji, že je všechno kolem nás špatné.“ Takže zase odpověď, kterou čím dál tím častěji slyším i u zdravých lidí.

„Abych pravdu řekl, jsem trochu překvapen vašim pozitivním náhledem na svět, prostě jsem to nečekal, „popichl“ jsem ho

A on pokračoval…

„Co nadělat, je třeba brát svět jaký je. Něco se změnit dá, něco ne. Vyhledávejme to lepší mezi námi,“ ukončil toto téma.

Není dokladem úpadku společnosti současný neutěšený stav manželských svazků, pokusil jsem se znovu změnit téma, přičemž jsem postřehl, že se Anička zaculila.

Lidé upřednostňují prostě v manželství jiné hodnoty, často jsou sobečtí, hádají se kvůli maličkostem, co s tím naděláme, suše konstatoval. Anička mu mlčky začala přikyvovat.

„A jaký máte denní režim?“ vyzvídal jsem dále.

Vstávám poměrně brzy, dám si kávu, něco musím dát i Grekovi, no a pak se šourám do města. „Přiznám se ale, nedokáži dost dobře hospodařit s energií. Čtu v tom našem Brailovu písmu dlouho do noci, a pak se celý druhý den se necítím ve své kůži.“

„Určitě máte nějaké koníčky, můžete je mně prozradit?“

Zabývám se numerologií a trochu hraji i šachy.  Numerologií? „Vy tomu věříte“? „Něco na tom je, ale s tím by se měli zabývat lidé bez komerčních úmyslů,“ odpověděl.

Mám rád i přírodu, jenom kdyby ji lidé jen tak neničili.

„Neříkejte, že nemáte nějaké nectnosti“, zaprovokoval jsem opět.

Ale samozřejmě, že mám. Cigaretu si nedokáži odepřít, ale takových je mezi lidmi hodně.  Ale to k životu nějak tak patří. Důležité je, pozitivně myslet, na to hlavně kladu důraz a nepřipouštět si příliš v životě problémy.

Odmlčel se.

Pomalu jsem vstal, rozloučil se s oběma handicapovými, pohladil Greca a odcházel.

Čekal jsem,  že budu nevidomé utěšovat. Spíše jsem měl na závěr našeho hovoru pocit, že útěchu potřebuji asi více já sám…

Jaromír Slavíček