Rodinná atmosféra

Rodinná atmosféra

Doma?

Ale kdeže,v autobusu přece!

V našem, tedy Slováckém, ovšem v loňském letním období.

Už na jeho „startovní čáře“ bylo co pozorovat. Řidič vystoupil z autobusu a začal ho obcházet. Někdy opakovaně kopl do pneumatiky, jestli je správně nahuštěná. Pak si krátce pokecal s kolem jdoucím kolegou.

O čem? O všem možném, možná o fotbalovém utkání z minulé soboty. „Ten bek byl, Josefe, v sobotu nemožný. Proč ho trenér staví, vždyť má už dlouhodobě něco s kolenem?“ Asi máš pravdu, Franto, moje řeč“.

Řidič se vrátil do svého vozu a zajel k čekajícím na zastávce. O pár minut se opozdil, ale kdo by se zlobil, vždyť nehořelo! Na zastávce přece bylo o čem přemýšlet a co pozorovat. Čekatelé na spoj se navzájem očima posuzovali, konkrétně vzhled, oblečení, ale i chování, zejména pak dětí.

Pak konečně „zasyčely“ dveře přistaveného autobusu a mohlo se nastupovat. „Ahoj Karle, co nového máš na stavbě?“ zahlaholil řidič od volantu k prvnímu nastupujícímu. „Ale dobrý, ještě bych potřeboval pár hurdisek. Ty si ale seženu, už mám tip“.

„Tak jo, další!“ řidič se obrátil příkazem k druhému nastupujícímu, tedy mně. „Kam jedete?“ „Hradiště – důchodce“. „Průkazku máte?“ Chvilku mně trvalo, než jsem ji z kapsy vylovil, ale řidič už cosi vyťukával do svého cumputeru. Zaplatil jsem řidiči požadovanou částku a šel si vyhlédnout místo k sezení.

Usadil se. Přede mnou usedly dvě „tetiny“. „Mařo, jak ti nesou slépky?“ oslovila jedna druhou. „Ále, potvory jedny, asi si berú dovolenú, abych každé vajco pohladala. Starý ňa říkal, abych im vjac sypala kukuřice. Asi budu moset. A víš, že naši susedi dělajú novú verandu?“ „Šak nechť, Ančo, dyž na to majú, ne?

A co tvoje koleno, Mařo?“ Ale pořád ňa bolí. Natírám si ho francovkú, ale nepomáha to. Asi budu moset pozajtra za doktorom“. Autobus se pomalu rozjel. Cosi se mně otíralo o nohu. No jo, pes. Taky ho nemusel řidič do autobusu brát, že ano? Vlastně musel, je na to předpis.

„Mamíí, on mě kousne,“ rozkřičelo se za mnou jakési dítě. „NebojTerezko! Pán ho má uvázaného, pes má náhubek, copak nevidíš?“. Dítě se zklidnilo. Zvíře si více začalo všímat mě, neboť packou osahávalo moje koleno. „Fuj Azore! Lehni, lehni, říkám ti!“ jeho majitel zareagoval. Pes uposlechl, výchova zabrala.

Slečna vedle přes uličku se probíhajícího dění nevšímala a přetírala si s nezbytným zrcátkem v ruce rtěnkou rty. O kousek dál jakýsi teenager něco „lovil“ v chytrém telefonu. Pár dalších cestujících nezúčastněně pozorovalo ubíhající za oknem krajinu. Jak říkám, rodinná, poklidná atmosféra.

Snad by jen stačilo otevřít láhev…

16.07. 2020 17:01:43
20.02. 2020 17:11:14
Návštěvy
Celkem: 84103
Týden: 547
Dnes: 68
  přihlásit poslední změna: 22.02. 2020 09:54:12