Řidičův příběh

Příběh řidiče, který jsem od něho vyslechl při cestě autobusem

"Tak jsem jel z Bojkovic na Rasovou," řidič vzpomínal.

Nastoupilo tam pár „lopeničářů“ a k témuž úkonu se chystala kupa dětí z mateřské školky.

Samozřejmě s paní učitelkou. Před nastoupením do mého vozu se paní učitelka snažila děti zrychtovat příkazy typu: „Netlačte se děti tolik, budeme nastupovat pěkně popořádku. A nezapomeňte pozdravit!“

Tak se i stalo: „Dobrý den, dobrý den“, ozývalo se ze všech stran. Párkrát jsem jim odpověděl, ale na každý dobrý den jsem odpovědět pochopitelně nemohl. Hlučící děti postupně usedaly na svá místo, paní učitelka je i nadále pokyny usměrňovala. "Sedni si, Toníčku, k oknu, ať dobře vidíš! A ty, Alenko, si uveleb s Janičkou hned vedle!“

Autobus se rozjel a bylo v něm pochopitelně hlučno, Ty, odhadem pětiletí děti se pořád měly co říct. „Jane, podívej, tam na louce ty krávy!“ zaznělo od jednoho dítěte.

„Tak velké stádo jsem ještě neviděl,“ další „cvrček“ konstatoval. Na Trojáku „lopeničáři“ vystoupili a ve voze zůstali pouze ti malí. Na Mikulčině vrchu jsem jim otevřel dveře a hlučící drobotina vystoupila ven.

Dveře se zavřely a já pokračoval dál na Hribovňu s prázdným vozem.

Když tu náhle se něco dotklo mého pravého ramene, Otočil jsem hlavou a nevěřil svým očím. Spatřil pětiletého klučinu, který mě plačtivě oslovil: „Pane řidiči, já jsem zapomněl vystoupit“.

Úplně mně zatrnulo. Co teď? Otočit a vrátit se? Nakonec jsem se rozhodl, že dojedu až do konečné stanice a pak se rychle otočím k návratu. Sjel jsem tedy až na Hribovňu, ale telefonem mezitím informoval dispečink.

Na něj už mezi tím telefonovala vyděšená paní učitelka. Když si totiž děti přepočítala, zjistila, že ji jeden svěřenec chybí, musela se zděsit. Už se asi viděla s želízky na rukou. Mobily se žhavily a vše se záhy vysvětlilo.

S klukem jsem si trochu povídal a snažil se ho uklidnit. „Neboj, za chvilku zase budeš s kamarády, ale příště si dávej pozor a poslouchej paní učitelku. Třeba nebude žalovat rodičům. To bys měl doma mazec“. Přikyvoval, ale pořád měl slzičky na krajíčku.

Já ho pak při zpáteční cestě klučinu vyklopil na Mikulčině vrchu do rukou přešťastné paní učitelky. „Díky pane řidiči, já byla bez sebe starostí. Ty následky, však víte“. Jak se to vlastně mohlo stát, přemýšlel jsem. Kdo ví, asi se kluk zpozdil při kráčení ke dveřím, které se mezitím zavřely. Za sedadly nebyla jeho drobná postava vidět, takže já za jeho opomenutí nemohl.

Ale mezi námi, v roli paní učitelky bych nechtěl být ani okamžik. Už ta hrůza, kterou musela zažívat.

Holt děti jsou děti"…

20.02. 2021 09:25:39
20.02. 2020 17:11:14
Návštěvy
Celkem: 96128
Týden: 364
Dnes: 19
  přihlásit poslední změna: 27.04. 2019 18:25:21