Ředitelé škol

Ředitelé škol

Když jsem byl po patnácti letech pozván na setkání abiturientů gymnázia v Uherské Brodě, tak se mě moji bývalí studenti v jednu chvíli zeptali, jak zpětně nahlížím na svoje dřívější nadřízené, tedy ředitele a jejich zástupce a kolik jsem jich vlastně během svého učitelského života zažil.

Odpovědět na druhou část jejich otázky bylo vcelku jednoduché. Sedm!

U první částí otázky jsem se ale musel na delší dobu zamyslet a pak teprve zvolna s rozmyslem naslouchajícím odpovídat.

Ředitelé jsou lidé jako my všichni. Mají své nepopiratelné přednosti, ale i zřejmé nedostatky.

Jako my ostatní zápasí se svými rodinnými i zdravotními problémy. Disponují nespornými, většími či menšími organizačními schopnostmi, bezpochyby nutnými pro vedení škol.

Měli a mají svoje osobní ambiciózní plány, které jim samozřejmě není možné upírat a už vůbec ne zazlívat.

Jistě jsou i těmi, a snad je to jejich hlavní úmysl, kteří chtějí významově pozvednout pedagogické subjekty, které mají na starosti, na co nejvyšší výchovně vzdělávací úroveň.

Jejich práce je mimořádně náročná, přičemž o odpovědnosti těchto manažerů za optimální chod školy nelze vůbec pochybovat. Mají na starosti početné  učitelské sbory, stovky studentů nebo žáků, ostatní zaměstnance a samozřejmě materiální zabezpečení škol.

Není jim tedy co závidět! Ani jejich platová hodnocení nepatří svou výši  k těm, které by jim po zásluze náležely.

Toliko snad na úvod.

Existuje však ještě jeden atribut ředitelů, který je nesmírně důležitý a který je nutno posuzovat velmi obezřetně, a to jsou

„Lidské vlastnosti!"

Takže tedy konkrétně, do kterých ředitelských očí jsem se během své dlouhé učitelské praxe díval?

Ano, už je to tak dávno, kdy jsem procházel kolem ředitele uvážlivého, pohodového, takového, který dlouho ve svém nitru přemítal slova, nežli je vyřkl.

Velmi krátkou dobu, a to ještě na ZŠ, jsem potkával „šéfa" velmi temperamentního, doslova chováním explozivního, ale mimořádně upřímného a charakterního.

„A na gymnáziu, pane profesore?"

Tam si velmi dobře vzpomínám na ředitele, postavou sice nenápadného, drobného, ale neobyčejně skromného, ke kterému jsme jako podřízení vzhlíželi s úctou a který už  jenom svou přítomností mezi námi vzbuzoval dojem nejen veliké vzdělanosti, včetně jazykové, širokého světonázorového rozhledu, ale byl pro nás i pevným učitelským zázemím, a tím i oporou!

Jiný z ředitelů byl zase nesmírně pracovitý, veselý a tvůrčí, bylo ho všude plno, hýřil vtipem a škola se za jeho působení markantně stavebně rozšířila. Bohužel jeho důvěra mezi některými podřízenými, ať už právem či neprávem, časem postupně klesala...

Ten pak byl v ředitelně vystřídán člověkem demokratickým, pozorně naslouchajícím názorům jiných, leč stal se ředitelem málo rozhodným a to by se řídícím pracovníkům stávat zajisté nemělo!

Tento nedostatek  se ovšem netýkal jiného, bezesporu rovněž vzdělaného a velmi schopného řídícího pracovníka, avšak poněkud odtažitého svým přístupem k lidem a bez této vlastnosti se těžko, přetěžko získávají vavříny osobnosti.

Krátce jsem zažil i mladého, svědomitého, snad maličko paličatého ředitele, ještě tak trochu se orientujícího ve své náročné práci, a tím pádem ne vždy dost dobře vyhodnocujícího aktuální situaci.

Jak je tedy vidno, nejenom žáky, učitele, ale i ředitele je možné kategorizovat, tady je ale na místě připomenutí,  že je žádoucí výše uvedené osoby definitivně hodnotit až s odstupem času. Současně  je potřebné se vyhnout extrémním náhledům na dobu jejich působení ve smyslu, že byli v řídící práci vynikající anebo naopak, jak se říká, nestáli za nic.

Ne všichni si rovněž v těchto souvislostech uvědomují, že ředitelé se dají a mají hodnotit i podle schopností a chování svých subordinací, tedy zástupců, neboť ty si kdysi zvolili za své spolupracovníky.

Člověk si často klade otázku, podle jakých kritérií si je asi vybírali? Byli to jenom jejich přátelé anebo lidé, a to je nejvíce pravděpodobné, kteří jim podle jejich názoru mohli být nejvíce nápomocni v jejich odpovědnépráci?

Někdy jsem měl spíše pocit, že ředitelé potřebují  pro svoji neprůbojnost anebo jen nedostatek času zástupce, jakési „Attily," zvané též "božími biči", kteří za ně udělají „pořádek" v řadách učitelů a studentů.

Nejméně věrohodné pak asi je, že si za své spolupracovníky zvolili své kritiky, aby je dostali, tak říkajíc, pod svoji kontrolu. V tomto případě si ale myslím, že jde o pouhé spekulace.

„A kterého ředitele, pane profesore, jste opravdu, ale opravdu nejvíce uznával a tytéž názory spolu s vámi sdílela i většina vašich tehdejších kolegů?"

Odvrátil jsem oči a dlouho se díval se do plamínku přede mnou na stole dohořívající svíčky a tiše jsem odpověděl.

Asi toho nevzhledného a obrýleného drobného muže, před kterým jsme stáli my, tehdy mladí učitelé, vždy s úctou, ale beze strachu!

Ale nyní si znovu připijme na vaši budoucnost, moji milí studenti! Vy jste ho bohužel nezažili, dodal jsem....

Jaromír Slavíček