Rád vzpomínám

Škola v Horním Němčí

Slaví v těchto dnech 100 let od svého založení. Neuvěřitelné..A krásné!

Ano, právě tam jsem začínal na přelomu šedesátých a sedmdesátých let svoji učitelskou kariéru, právě tam jsem poprvé oslovil své první žáky.

Když jsem tehdy dávno dostal umístěnku do této vesnické školičky,  přirozeně jsem netušil, do jakého místa jsem byl školskou správou delegován,

A tak jsem si sedl jedno letní odpoledne na moped, tehdy zvaný pionýr, a vydal se na obhlídku této mé úvodní učitelské štace.

Projel jsem Slavkovem i protáhlým Horním Němčím a spatřil ji!

Koho?

No školu, nebo spíše školičku mého nastávajícího působení.

Nějaký zvláštní dojem na mě tehdy ale neudělala, to říkám na rovinu.

Šlo o menší budovu, umístěnou přibližně ve středu této podhorské obce, hned v sousedství nevelkého kostelíka.

A pak si ještě pamatuji na blízký potok a řadu stavení napodél silnice, a to bylo asi tehdy všechno, co jsem při svém popisovaném průzkumu vypozoroval.

O to více jsem byl zvědavý na své první zážitky v uvedené škole.

Brzy ráno začátkem září jsem vešel do školní budovy a krátce poté do nevelké sborovny v přízemí.

Uvítal mě pan ředitel, respektive soudruh ředitel Frantál, podsaditý to pán s brýlemi, které měl spuštěné na špičku nosu.

Dále se pak ke mně stočilo několik párů očí budoucích kolegyň, v místnosti bez ostychu kouřících.

Nemohl jsem v tu chvíli nepostřehnout jejich nedůvěřivé pohledy na nezralého mladíka, který mezi ně v těch dnech přicházel.

U zeleně zbarveného stolu mně bylo vzápětí přiděleno místo s následujícím krátkým výslechem, vedeného soudruhem ředitelem, ohledně mých učitelských představ.

A to bylo asi tenkrát pro začátek všechno.

První můj pracovní úkol se týkal nástěnky, kterou jsem stvořil z výstřižků novin, třídním učitelem jsem jako novic stanoven ještě nebyl.

Nechci zdlouhavě popisovat nastávající dny, měsíce a událostmi plné příští tři roky.

Pouze vyjímám, že jsem ke svému překvapení dostal učit nejenom předměty své aprobace, tedy biologii a zeměpis, ale i fyziku, chemií, ba dokonce i dívčí tělocvik.

Jen málokdo si ale dovede představit tehdejší výuku.

Jistě, jejím základem byla, stejně jako dnes, slova učitele a nezbytná křída, ale o vymoženostech techniky na dnešních školách se nám tehdy mohlo jenom zdát.

A tak mně nezbylo začátkem školného roku, než narychlo dávat dohromady své napolo zapomenuté vědomosti ze středoškolské fyziky a chemie za účelem vzdělání žáků patřičnými poznatky, spojenými s praktickými ukázkami.

Když mně v jediném kabinetě na škole zajiskřila při pokusu elektrickým výbojem Leydenská láhev, anebo se rozsvítila žárovečka na neuměle mnou sestaveném elektrickém obvodu, byl jsem na sebe docela hrdý.

A když po smíchání dvou roztoků došlo ke změně jejich barvy, vzpomněl  jsem si s povděkem na svá středně všeobecně vzdělávací léta.

Tělocvik, to mně už asi vůbec nikdo nebude věřit!

V nedalekém kulturáku, který ještě zaváněl po předcházející večerní zábavě vším možným, jsme si zavěsili v hodině tělesné výchovy na stěny odpadní koše a házeli do nich jakýmsi hadrákem.

Do přírody to bylo v hodinách přírodopisu jen několik desítek metrů. Chodili jsme do blízkých lesů podél potoka s občas přeběhnuvší přes cestu ondatrou, za kterou, vzpomínám si, nejednou vyráželi s holí neukáznění žáci.

Pokud  jsem chtěl dát dohromady nějakou písemku s testy, musel jsem vytáhnout ze zaprášené skříně obstarožní cyklostyl a s písemným souhlasem ředitele školy následně zápolit s černí natřeným válcem přístroje, respektive blanami, na které se následně tisklo...

A pak teprve, notně zamazán černí až za ušima, vzniklo něco použitelného pro výše uvedený účel.

Za koupáním se kdysi šlo až  k vodní nádrži Lubná u Suché Loze.

Vzpomínám si, jak nás tehdy na svém pozemku sukovicí proháněl jeho majitel, neboť jsme trhali, a to jak žáci tak i učitelé, na jeho polnosti třešně.

Jindy jsme u silnice ke Strání povinně mávajícími praporky pozdravovali jakousi vládní delegaci z Bulharska, která tudy projížděla dále k Brnu.

Ve výukových hodinách to bylo jednou tak, podruhé jinak. Chválení, ale přirozeně i rozčilování, tak to vždy bylo a i nadále bude!

Občas někteří žáci v hodinách chyběli, protože údajně museli pomáhat rodičům při polních pracích.

Ale zase před Vánocemi nějaká ta husí pečínka potěšila...

Řeknete si, učitelská doba kamenná, ale já na tu dobu nahlížím úplně jinak

Atmosféra ve škole, a to nejenom ve třídách, byla takřka rodinná, jiná, než je dnes v podobě určitého odcizení k zastižení na některých školách.

Po vyučování jsme si my učitelé, jelikož jsme většinou byli dojíždějící a čekali na autobus, sedli za tlumeného osvětlení do sborovny a povídali o všem možném.

Někdy ale už bez soudruha ředitele, ten si totiž s farářem a předsedou národního výboru odskakoval zahrát na sousední faru taroky.

Okolí Horního Němčí by zasluhovalo samostatnou úvahu...

Vždyť obec přece leží prakticky na úpatí Bílých Karpat s nedalekou úchvatnou přírodní rezervací Drahy, známou přebohatou květenou v čele s nádhernými orchidejemi

Za pěkných dnů si člověk připadal v těchto místech doslova jako v ráji, i když první moje výplata činila 1400 korun.

Po třech letech jsem profesně přešel učit na gymnázium v Uherském Brodě, kde jsem setrval téměř čtyři desítky let.

Tamější, rovněž pěkné zážitky popisuji samostatně, čekaly mě tam stovky studentů, moderní učebny a technika, která  se postupně modernizovala až do dnešního stavu.

Promítačky, dataprojektory, počítače a tak dále...

Takové vybavení se nedá ani v nejmenším srovnat s tehdejší  školičkou v Horním Němčí. Ale ta výše popisovaná rodinná atmosféra, ta byla pouze tam, tam v té školičce pod horami, pod hvozdy Bílých Karpat!

Na to se nedá zapomenout, už také proto, že to byla moje první škola, moje první učitelská láska!

Jaromír Slavíček