Prostě nerostou...

Marnost nad marnost

Tak jsem se uplynulou neděli vydal za houbami. Za současného stavu klimatu tak může učinit jenom blázen. Tímto jsem se tedy představil. Vyjel jsem autobusem k Mikulčinu vrchu. U Kopánek z něj vysedl a dal se lesní cestou k místům, odkud jsem předloni tahal tašky hřibů smrkových. Ale hned úvod mé anabáze mě nepotěšil.

Cestu lemovaly poražené stromy poničené kůrovcem. Pohled do protější stráně mě v tomto názoru přesvědčil. Zatím se sice jedná pouze o ostrůvky hnědi v zeleni, ale zkáza pokračuje neúprosně dál a dál. Odloupl jsem kůru jednoho z poražených stromů a přistihl při obědě larvu žrouta lýkovcového. Že jsem mu nepopřál dobrou chuť, je nasnadě.

Když to tak půjde nadále, naše Bílé Karpaty v dohledné době razantně pozmění svoji tvářnost. Aby nakonec nedošlo na tu písničku – Lopenické vrchy holé… S pochmurnou náladou jsem putoval dál, až jsem přišel ke svému houbařskému „lovišti“. A co jsem v něm spatřil? No co mám povídat? Sodoma a Gomora. Po houbách ani vidu ani slechu.

Neuvěřitelné sucho panuje v lesních porostech. Nejsou k vidění absolutně žádné holubinky, muchomůrky, ryzce, hřiby pak ani náhodou. Prostě nic. Marnost nad marnost. Ale nepochybuji o tom, že stejně budou na podzim nivničtí a salašští mykologové pořádat známé a oblíbené výstavy. I kdyby měli ty své vystavované houby s předstihem „vysazovat“.

Alespoň to slunce nad hlavou a pohádkové ticho moji náladu zlepšovaly. Ve vysychající kalužince vody se na mě zoufale koukala malá kuňka. O kousek dál moji pozornost na keřích upoutaly nádherné černé bobule. Už už jsem po nich natahoval ruku, ale rychle ji od plodů odtáhl. Jednalo se totiž o prudce jedovatý rulík zlomocný. Jeho bobule jsou krásné, černé, lesklé, k požití lákající. Ovšem jen jednou, stejně jako u muchomůrky zelené. Napadlo mě v tu chvíli, čím je co krásnější, tím bývá jedovatější.

Nebudu tuto skutečnost raději dál rozvádět. A pak krok za krokem jsem dokráčel k Chatě na Vyškovci. Před ní stoloval hlouček žen. Věren svému bývalému učitelskému povolání, začal jsem je poučovat o názvech nablízku se vyskytujících hor. Horenka Chabová, Machnač, Kykula, přirozeně i na žítkovské bohyně došlo.

No, bylo se vskutku na co dívat, co obdivovat. Od popisu rozsáhlých lesů na úbočích hor jsme se dostali až k medvědům. Na zvědavé dotazy žen ze středních Čech jsem zasvěceně odpovídal ve smyslu, že v Bílých Karpatech bývá setkání s medvědem výjimečné. Větší štěstí mohou mít turisté v nedalekých Javornících, na hřeben kterých jsem rukou ukázal.

Tam se totiž v těchto dnech údajně producíruje medvědí párek. Od vedlejšího stolu kdosi hlesl, že v Bílých Karpatech je i šest vlků. Mávl jsem rukou, s těmi se turista do kontaktu už vůbec nedostane. Jsou velmi ostražití. Po mém monologu nadešel čas k obědu. Da jsem si v chatě výborné kuřátko s bramborem, okurkový salát nemohl chybět.

O kopanicích jsem pak podiskutoval s přítomným panem starostou z Vyškovce.

Pěkný den, tedy až na ty chybějící houby, a naopak přemnožené kůrovce.

16.07. 2020 17:01:43
20.02. 2020 17:11:14
Návštěvy
Celkem: 84096
Týden: 540
Dnes: 61
  přihlásit poslední změna: 14.08. 2019 06:49:12