Tak jsme se po 32 letech zase sešli...
Stalo se tak v pátek třináctého.
Na tento termín mohla přijít jenom moje bývalá třída 4.D, takže mě to až tak zase nepřekvapilo.
Následně popisované události se odehrály v příjemném prostředí.baru na Hodinářské ulici, jehož název jsem už zapomněl.
Do dotyčného místa jsem se vypravil s mírným předstihem, na místě samém pak shledal jen dvě osoby ženského pohlaví, jmenovitě Evu a Soňu.
S úsměvem mě uvítaly a několika vzpomínkami usadily.
Záhy však počali do prostoru vinárny pronikat další členové „gangu" z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let.
Některé jsem poznal, jiné žel ne.
Všiml jsem si ale, že zejména „hoši" jsou svými manželkami patrně dobře živení.
Brzy se přicházejícími včetně dvou bývalých kolegyň zaplnily oba velké stoly a rozvinula se bohatá květomluva.
Po nesmělém oťukávání, kdo je kdo, jsem navrhl u svého stolu projít se ve vzpomínkách jednotlivými ročníky.
V prváku se jednalo o třídní výlet do Bílých Karpat.
Vzpomínám si, jak jsme pracně, někdy i po čtyřech zdolávali Velký Lopeník
První dosáhla vrcholu Zdena Marková, která nám křikem z plošinky staré dřevěné rozhledny dávala na vědomí, co všechno vidí.
Tehdy jsem na ni zespodu volal, ať si napřed zapne poklopec u kalhot, a pak teprve oznamuje světu krásu slováckého kraje.
V druhém ročníku jsme prozkoumávali jižní Slovensko, mimo jiné i arboretum v Mlyňanech. V něm si exotické rostliny po naší návštěvě asi dlouho stěžovaly na nešetrné zacházení...
Stranou vzpomínek přirozeně nemohla zůstat ani „voda", na které jsem spal asi jenom já,
a stužková, kterou jsme emočně, někdy i s resuscitacemi prožívali.
Do dneška si vzpomínám na podlahu svého zeměpisného kabinetu pokrytou zbytky dortů a chlebíčků.
Maturitu udělali k mému překvapení všichni studenti.
Ve vzpomínkách však nezůstalo jenom u nich.
Svoje „dostali" i kantoři, kteří moji třídu učili. Ve vzácných případech by jim měla být podle jejich popisu snad odebrána i učitelská licence.
V jednu chvíli jsem se přítomným studentským „pamětníkům" pochlubil svým tehdejším učitelským zápisníkem, který jsem neprozřetelně nechal kolovat.
Jakmile jsem ale svým zrakem zjistil, že někteří z prohlížejících si začínají propočítávat průměry mnou udělených známek a porovnávat je se známkou celkovou, rychle jsem zápisník stáhl.
Diskuze u stolů se stáčela hned tam, hned onam. Hodně dlouho jsme se zdrželi u tématu drog. Všiml jsem si, jak oči naslouchajících nápadně s přibývajícími informacemi ožívají.
Seznamoval jsem také své bývalé žáky s novinkami ve vědě a technice, zejména pak ve zdravotnictví.
Žel po mé levici sedící pan lékárník Roman většinu z nich popřel. Také si mohl sednout k vedlejšímu stolu, že ano.
Musel jsem si v diskuzi rovněž postěžovat na nepřítomnou Jitku Kročovou-Mudrákovou, která, coby pokladní ve spořitelně, dělává při mém vybírání peněz zbytečné okolky s mým podpisem, a vůbec mou identifikací.
No, vlasů jsem míval samozřejmě víc, za jejich úbytek ale může čas, já rozhodně ne!
Jídla a červeného vína bylo na stolech dost.
V průběhu večera mně byl, tuším Evou, přinesen guláš s krajícem chleba velikosti dětské dlaně. Se škrobovinami se to nemá přehánět, něco o tom vím.
Po ujištění, že se o něj nebudu muset dělit s ostatními, jsem se do guláše pustil.
Za odměnu jsem kolem sedícím děvčatům, Iloně. Lence, Janě, Jitce, hádal z ruky. Analyzoval jsem v jejich dlaních čáru života.
Nemohl jsem však ze zjištěných údajů většině z těchto dam pochopitelně sdělit jejich budoucnost.
Nejsem přece nelida.
Úkosem jsem rovněž postřehl, že na hrdle vedle mě sedící Ilony se skví krásný náhrdelník, její ruka se zase okolí chlubila zlatým náramkem.
Nebylo od věci si jí zeptat, kdy a kudy půjde domů.
Důchody nejsou velké...
Ale to už se.k mému pravém rameni skláněl Jiří ze Slušovic, který mně coby softvérový odborník seznámil s tím, co všechno computer umí.
Následující ráno jsem si proto ke svému počítači sedl téměř s nábožnou úctou.
V soutěži o počet dětí s převahou vyhrála Vlasta. Má jich 5, všechny vlastní.Představila nám v této souvislosti nádherné svatební album.
Na všetečný, snad až příliš často se opakující dotaz, kdy se já konečně ožením, jsem opatrně odpověděl, že tak vážný akt se nesmí uspěchat.
Překvapil mě mezi účastníky kolokvia malý počet rozvedených, i tady se tedy projevuje odpovědná práce bývalého třídního.
Ještě před mým rozloučením jsme řešili, kdy se zase sejdeme. Návrhy byly prezentovány v širokém rozpětí od třiceti let až po pozítří.
Přiznávám se, že bližší mně byl ten poslední údaj.
Odcházel jsem z baru spokojen a tradičně bez placení.
Mé kroky mířily za doprovodu hudby ze sokolského stadionu vlahou nocí k domovu.
V potemnělém parku jsem míjel mileneckými páry plně obsazené lavičky.
K mému zklamání mně však jejich osazenstvo nenabídlo místo k sezení, úcta ke stáří je
v současnosti ta tam.
Měl jsem v jednu chvíli chuť nejednomu mladíkovi vmést do tváře ostrá slova:.
„A ty, kluku, mazej domů, už je pozdě!"
Na první pokus se mně podařilo otevřít dveře do domu, na třetí pak i usnout.
Jaromír Slavíček L.P. 13.6. 2014 slavicek.tenis@seznam.cz www.slavicek.byl.cz