Polednice

Polednice /učitelská penze/

U lavice úča stála,
z plna hrdla křičela.
„Bodejž jsi jen trochu z mála,
ty kantorko, mlčela.

Poledne v tom okamžení,
říďa přijde z roboty:
a mně hasne u soužení
pro tebe, ty zlobo, ty!

Mlč, hle křída a komisárek —
hrej si — tu máš příplatek!" —
Než křída, chléb i chuť do práce
bouch, bác! letí do kouta.

A zas do hrozného křiku —
„I bodejž tě sršeň sám — !
Že na tebe, nezvednice,
jednou penzi zavolám!

Pojď si pro ni, ty chtivá líce,
pojď, vem si ji, zlostnici!"
A hle, tu kdos u učebny
dvéře zlehka odmyká.

Malá příjmem, tváři divé
pod plachetkou osoba;
o berličce, hnáty křivé,
hlas — vichřice podoba!

„Dej sem úču!" — „Kriste Pane,
odpusť hříchy hříšníci!"
Div že smrt jí neovane,
ejhle tuť — penze tu!

Ke stolu se plíží tiše
penze jako stín:
škola hrůzou sotva dýše,
úču chopíc na svůj klín.

A vinouc ji, zpět pohlíží —
běda, běda úči té!
Penze blíž se plíží,
blíž — a již je v zápětí.

Již vztahuje po ní ruku —
škola tisknouc ramena:
„Pro Kristovu drahou muku!" —
klesá smyslů zbavena.

Tu slyš: jedna — druhá — třetí —
koncem června zvonek udeří;
klika cvakla, dvéře letí —
říďa vchází do dveří.

Ve mdlobách tu škola leží,
k ňadrám úču přimknutou;
školu vzkřísil ještě stěží,
avšak úča — penzí zalknutá!.

Jaromír Slavíček