Podzimními Bojkovicemi

Procházka podzimními Bojkovicemi

První den komunálních a senátních voleb. Právě tento den jsme si vybral , abych navštívil nedaleko od Uherského Brodu ležící Bojkovice.

Jel jsem vlakem, vysedl na stanice Bojkovice – město. V pěkném slunečném dni mě přivítala nenápadná zastávka se zatravněnými přilehlými svahy.

Pak už mě čekal jen sešup do městského centra, kde jsem měl v úmyslu navštívit městský úřad.

Jeho vedení bylo kdysi mými bývalými žáky, takže bylo na co vzpomínat, o čem hovořit.

Z úřadu jsem se vydal Sušilovou ulicí, jakousi magistrálou města, směrem na východ.

Ulice byla tvořena jedno i vícepatrovými domy, mezi kterými byla k vidění řada prodejen nejrůznějšího ražení.

Kupodivu lepší dojem na mě dělaly ty menší, působily na můj zrak tak nějak rodinněji.

Provoz na silnici nebyl až tak velký, v Brodě je to místy mnohem horší. Ale v dopravní špičce to asi i tady vypadá jinak.

Všiml jsem si, že domy na této ulici, ale vlastně i v jiných ulicích, mají fasády hodně často zabarvené do růžova nebo pastelové hnědi.

Na konci ulice si nebylo možné nevšimnout bojkovického muzea, proslulého svými obsažnými a cennými sbírkami

Právě u něj jsem odbočil doleva a spatřil jeden ze dvou bojkovických pensionů. Je pěkně utvářen, rovněž s vkusně zabarvenou omítkou.

Následně mě čekala pozvolna stoupající silnice k monumentálně vyhlížejícímu kostelu sv.Vavřince se strmými přístupovými schody.

O něco dále se zjevil mým očím kulturní dům a nad ním dávala na odiv svoji existenci církevní škola.

Těsně pod ní si zase hověla základní devítiletá škola.T.G. Masaryka. Všude kolem přibývalo zeleně nejrozmanitějšího druhu, lípy, jasany, javory, vše promísené s jehličnany.

V zahrádkách byly vidět jabloně, hrušně, slivoně, nejedna z jabloní však ještě čekala na sklizeň svých plodů.

Ale co mě upoutalo v těchto místech nejvíce, to byly výhledy do krajiny, především pak k jihu a jihozápadu.

No paráda!

Hned nad městem byly zraku pohlazením patrny pastviny, a to až k rozhledně „na Skalce“

a studánce Ohloběnce.

V dáli pak bylo možné spatřit i hustě zalesněný Mikulčin vrch.

Stejně tak byl impozantní výhled na běloskvoucí Nový Světlov, jehož svahy byly pokryty téměř výlučně listnatými porosty.

A bylo se na ně co dívat.

Listí se v těchto dnech zabarvuje do celé palety barev, ať už je to žluť, červeň, případně již pokročilejší hněď.

Pomalu jsem sešel do  Nádražní ulice, ale k nádraží dal přednost souběžně s ní probíhající cyklostezce pod Novým Světlovem.

Je pocitově tichá, chladivá.

V jejím úvodu bylo možné spatřit na břehu několik břeven ze starého mostu, kousek dál v řečišti zase  stál ve vodě rybář.

Na můj dotaz , co se dá v Olšavě v tuto dobu ulovit, zasvěceně odpověděl: pstruzi, jelci, tlouště.

Pochválil i čistotu vody, což mě potěšilo.

Netrvalo dlouho a já u cyklostezky spatřil, i když jsem to věděl z dřívějška, „dojemný“ pomníček na památku obětí bombardování na sklonku války.

Pohled na fotografie těch, kteří jen několik dnů před koncem války zde zahynuli, často pak i dětí, byl více jak skličující.

Moje chůze pak pokračovala kolem honosné vily se stromořadím svíčkovitě utvářených jalovců.

Slyšel jsem, že v této vile kdysi pobývala moje dávná kolegyně, franštinářka, Evženie Klapetková.

Popošel jsem dál a v šeru okolní vegetace uviděl kousek zdiva bývalé soukenické valchy.

Ano, historie šla tímto krajem, a ne jenom pyšným zámkem na skalním ostrohu.

Přesto jsem zamířil svým zrakem do jeho svahu, ve kterém žijí a umírají staleté buky. Některé již padly svým stářím k zemi.

V těchto místech má člověk občas pocit, že prochází pralesem.

Za kovovým můstkem směrem k Záhorovicím mě zaujal pamětní kříž.

Je vzpomínkou na zde se kdysi vyskytující hutě.

Po nich ale už v těchto místech není ani stopa.

Vrátil jsem se k můstku.

Byl při chůzi pěkně houpavý, ale já se z něho raději podíval do splávku Olšavy.

Voda po kamenech, pokrytých řasou- žabím vlasem, zvolna plynula svou cestou.

Sem tam kolem projelo po silnici auto, ale jinak klid.

Nádraží je zmodernizované, přehledné, konstrukčně vydařené. Ty lány fotovoltaiky nedaleko už  takovou krásu nenabízejí.

Jenom by to chtělo v tomto prostoru více vysazovat zeleň.

Jistě se tak stane, chce to ale čas.

Z podzimní procházky sluncem zalitým městem jsem měl dobrý pocit.

Kéž by bylo více takových pohledných sídel!

Jaromír Slavíček