Pocta stromu

Pocta "obyčejnému" stromu.

Každou chvíli probíhají v masových sdělovacích prostředcích soutěže ve stylu, kde je u nás nejkrásnější nádraží, které historické město má největší půvab, případně který architektonický skvost  nás nejvíce proslavil v zahraničí.

Ani příroda v těchto kláních nezůstává pozadu. „Napište nám, který strom je nejpamátnější, který má nejbohatší historii, který je nejmohutnější a tak dále a tak dále!"

Nic proti tomu, naopak považujme tyto soutěže za přínosné, za takové, které poukazují na to výjimečné v našem okolí a taktéž to, co by mělo v naší široké veřejnosti vzbudit co největší pozornost!

Já se však v tuto chvíli chci zmínit jen o obyčejném stromu, nejobyčejnějším, jaký může vlastně v naší přírodě být.

Chci hovořit o plané hrušni, nebo spíše hruštičce, která stojí osamoceně v poli nad Maršovem, části to Uherského Brodu.

Je mohutná svým vzrůstem? Ale kdeže, vůbec ne, spíše se jedná o zakrslý nevysoký strom, kterých jsou kolem nás tisíce a tisíce.

Takže je alespoň něčím krásná?

Žel, ani to nemohu potvrdit. Má asymetrický tvar, který je vychýlený ve směru převládajícího vzdušného proudění.

Upoutá tedy zajisté svým stářím?

No, nějaký ten rok má za sebou, to je pravda, ale s majestátnými staletými lipami v její blízkosti se nemůže ani v nejmenším srovnávat.

Tak alespoň že ji zdraví přeje!

Bohužel, rovněž ne. Sesychá již dlouhá léta. Některé její větve už odumřely, zbývající také nemají listů nazbyt.

Je proschlá i zevnitř, člověk se až diví, jak ještě vůbec může stát, vždyť ji drží ve vzpřímeném postoji jen obvodová kůra s něco málo zbývajícími pletivy pod ní. Stačilo by se do ní opřít trochu silněji a asi by padla k zemi.

„Tak proboha, je na ní vůbec něco tak zvláštního?" zeptal by se snad každý.

Ano je, odpovídám!

Tato hrušeň je nejenom solitérou, tedy zcela osamoceným stromem v široširém poli, ale je i místem, na kterém člověk ocení pohádkový výhled do všech světových stran, jaký snad v našem kraji nemá obdoby.

Je od ní vidět téměř celý náš slovácký kraj od Bílých Karpat na jihu až po vrchy nad Zlínem na severu, od slovenského Vršatce na východě až po Chřiby s majestátným Buchlovem v zapadajícím slunci na západě.

To nejcennější ale, to, čeho by si měl každý z nás u tohoto stromu nejvíce cenit, to si nechávám až nyní na závěr.

Je to skutečnost, že tato hrušeň odolává den co den, rok co rok nepříznivým vlivům okolního prostředí, tedy sálavému slunci, bouřlivým větrům a bleskům v létě, nemilosrdným vánicím a krutým mrazům v chladném ročním období.

Nenachází tedy v těchto končinách příliš opory v ničem a v nikom. Musí bojovat o svůj život jen sama, sama samotinká!

A ona tak činí!

Stává se tak příkladem tisícům jiným, a možná nejenom dřevinám, kterým osud nepřál tak jako ostatním, je ukázkou toho, jak se má bojovat s nepřízní osudu.

Nikdy tento strom v soutěžích nebude stát na stupních vítězů, nikdy mu nebudou tleskat davy přihlížejících, ale vždy bude svou odolností někým, komu bychom měli my všichni s pokorou vzdát hold!

A proto všímejme si na procházkách i takových stromů, i těch obyčejných, těch, které mlčky a zamyšleně vzhlíží do kraje a... vytrvávají!

Mgr. Jaromír Slavíček