Po stopách milionů let

Po stopách milionů let

Když se nad Střední Evropou rozprostře v úvodu jara tlaková výše, neměl by nikdo zůstávat doma. Ještě před polednem jsem proto  já nasedl do autobusu  a s ním zamířil k Mikulčinu vrchu.

Přesněji řečeno, nechal jsem se na něm vysadit u chaty Valmont, všeobecně známé širokému okolí. Procházeje kolem ní, odolal jsem u venkovní tabule nabídce výtečné, znám ji z minulosti, česnekové polévky.

Pokračoval  jsem v chůzi k sedlu Pod Příslopem. Tam jsem zase dal košem jak zelené, tak i žluté značce, které kolemjdoucí navádějí ke Starému Hrozenkovu.

Volil jsem střední, zato přímou trasu ke kótě Příslop. Cesta to snad ani nebyla, šlo místy jen o vyjeté a zabahněné koleje po traktoru. Procházel jsem smrkovou monokulturou, takže výhledy o mě nestály.

Asi po dvou kilometrech jsem se  pokusil sejít dolů jakýmsi rigolem vzniklým erozivní činností. Kotníky vydržely, asi daly na moje prosby. Náhle se předem mnou objevila vrstevnicová zpevněná cesta.

To už byla pohoda, nohy mě pochválily. Minul jsem místní televizní převaděč i se zavěšeným elektromontérem.

Snažíce si opět nerozumně zkrátit cestu, opustil jsem sympatickou šotolinu a opět se ocitl v kamenité erozivní rýze. Holt, komu není porady, tomu není pomoci.

Tak to šlo další dva kilometry, od zlomenin mě zachránily až první domy Starého Hrozenkova. Zbývala ještě hodina času do odjezdu autobusu do Brodu, a tak jsem nasměroval své kroky k lomu nad obcí.

Znal jsem ho z dřívějška, ale já si chtěl tentokrát v něm pořídit lepší fotografie. Stoupání k lomu, byť jenom přibližně kilometrové, bylo hodně náročné.

Odhadoval jsem, že může jít až o čtyřicetistupňový svah, i když se po něm jde po pěkné silničce. K lomu jsem dospěl asi za dvacet minut. Je to pozoruhodné a současně chráněné místo, kde se děly věci před několika miliony let.

Mořem usazené horniny zde puklinami prorazila horká čedičová láva, které záhy utuhla do podoby mohutných šestibokých tmavých hranolů. Čedič je tmavou, velmi tvrdou horninou, což navozuje téměř stísněné pocity v této lokalitě.

Hranoly svým seskupením připomínají geologické varhany v Kamenickém Šenově, což je vyhlášená přírodní památka v severních Čechách. Zde je tedy podobný útvar v miniatuře k nahlédnutí rovněž.

Takže stát na naší „slovácké sopce“ byl docela zážitek, i když se tady předpokládané „peklo“ otevřelo před miliony let. Celý lom má charakter bizarního, rozeklaného reliéfu, ve kterém by se Vinnetou cítil jako doma. Klidně by se tu mohly točit verneovky.

Trochu se ale divím místnímu úřadu, že lom není nikterak zabezpečen. Nejsou v jeho prostoru varující tabule, případně i mechanické zábrany. Místy stačí krok nad hranou lomu a smrt by si zajisté vybrala svou krutou daň.

Jinak v lomu je v sezoně k vidění i řada botanických a zoologických zajímavostí, jinými slovy, je to místo pro vzdělávání jak dělané. Z lomu jsem rychle sešel k autobusu a se svými zážitky se navrátil domů, do Uherského Brodu.