Osud - Beznaděj

osud

ranním sluncem obzor prosvítá

den pln vůní zahradu snů vítá

již cítit vonných podušek mechů

zlata šíř paprsků prosta vzdechů

v lesku mých očí plno radosti

je tepla citu v nitru mé bytosti

nádhera okamžiků psána tuší

leč osud můj zřejmě něco tuší

oblaka hrozivá v dáli mých světů

srdce sevřelo se, předtucha mučí

potemněl kraj, utichlo ptáků letů

potůček dosud tóninami ticha zurčí

rány hromů náhle vše ohlušuje

života cesty mnohé z nás bol změní

vítr ostrý chladem tělo prostupuje

cesty zpět k nadějím, žel již není...

těm v beznaději...

kterým bolest neurvale trhá tělo i duši

kteří již ve svém nitru krutost bytí asi tuší

bez naděje, že je bude někdo za ruku vést

těm, jež tíhou kletby klesají v prachu cest

sraženým na kolena bez světla paprsku,

těm, co je mrak zbavil slunce záře lesku

co nesou na  bedrech nevýslovnou tíži,

a co ví, že se jich konec neúprosně blíží

těm, co jejich smutné oči proudy slz roní

těm, co by chtěli pocítit sladkou růží vůní

kteří se chtějí s námi o své radosti podělit

a  s láskou své blízké ještě jednou pohladit

stůjme při nich ve chvílí srdci bolestných

dlaně nastavujme okamžikům z konečných

mnozí z trpících již zdáli na nás volají

pomozme těm bez naděje, co se nevzdají...

Mgr. Jaromír Slavíček