Oblaka

oblaka


plují tiše oblohou kamsi v dál

plníce tak hebkého vánku přání

jemné jich třásně nebem uchopeny

jsou něžné jak oční řasy krásné ženy


ledy krystalků spolu doteky hovoří

prostřeny v azuru modři jak pápěří

za nimi se beránci v řadách loudají

z těch výšek svými chomáčky mávají


jiné pak ve svém slohu zase neseny

klesajíce váhou svou zemí vábeny

sněhu bělost či kapek sílu poutají

vílami tanečků povětří se stávají


tu náhle temných mračen krajinou

buší jejich čela hromu kovadlinou

k  zemi šlehem pak ohnivých čar

nejednou tvrzeno, že to děsů dar


však oblaka přesto svůj půvab mají

pohledy na ně nezřídka žal odnímají

jsou hebkými závoji naší matky Země

jsou těmi, co sejí v zem života sémě


jsou pážaty jasu slunečního svitu

jsou snem mnohého tajemného mýtu

jsou ozdobou naší milované planety

jsou tím, co nám as závidí i jiné světy...

 

Jaromír Slavíček

16.03. 2024 09:13:07
24.10. 2022 09:28:28
Návštěvy
Celkem: 173749
Týden: 525
Dnes: 101
  přihlásit poslední změna: 14.02. 2013 15:26:49