Oblaka

oblaka

plují tiše oblohou kamsi v dál

plníce tak hebkého vánku přání

jemné jich třásně nebem uchopeny

jsou něžné jak oční řasy krásné ženy

ledy krystalků spolu doteky hovoří

prostřeny v azuru modři jak pápěří

za nimi se beránci v řadách loudají

z těch výšek svými chomáčky mávají

jiné pak ve svém slohu zase neseny

klesajíce váhou svou zemí vábeny

sněhu bělost či kapek sílu poutají

vílami tanečků povětří se stávají

tu náhle temných mračen krajinou

buší jejich čela hromu kovadlinou

k  zemi šlehem pak ohnivých čar

nejednou tvrzeno, že to děsů dar

však oblaka přesto svůj půvab mají

pohledy na ně nezřídka žal odnímají

jsou hebkými závoji naší matky Země

jsou těmi, co sejí v zem života sémě

jsou pážaty jasu slunečního svitu

jsou snem mnohého tajemného mýtu

jsou ozdobou naší milované planety

jsou tím, co nám as závidí i jiné světy...

 

Jaromír Slavíček