Obecná škola

Po padesáti letech

Ano, tolik roků uplynulo od mých pedagogických začátků v Horním Němčí. Ve školičce téměř na „okraji“ světa. Co já tam zažil chvil veskrze příjemných, i když tehdejší škola se nedá srovnávat se současnou. Chyběly moderní vyučovací pomůcky, člověk si mnohé pro výuku fyziky a chemie musel vyrábět, jak se říká, na koleně.

Tělocvik se odehrával v kulturním domě, kde jsem nechal na stěny zavěsit dva prázdné odpadové koše, a hrála se košíková. A přece jsem se na té škole cítil jako doma. Šlo o malý, ale vztahy sehraný učitelský kolektiv, stejně jako o příkladné sepětí školy s lidmi z vesnice. Toliko minulost. A tak jsem si toto září jednoho dne usmyslel, že se po neuvěřitelně dlouhé době, tedy pěti desítek let, do školy vrátím a porovnám dobu minulou s dnešní. Předem jsem se domluvil s panem ředitelem Mgr. Břetislavem Leblochem a ve středu před polednem otevřel dveře školy. Zvláštní pocit. Jako kdybych vstupoval do chrámu, snad jsem si měl v úctě i zout boty.

Ale už po několika okamžicích jsem na chodbě zapředl rozhovor s panem ředitelem. Pět tříd, pět učitelek, vychovatelka, asistentka pedagoga, učebny, úprava dvora. Běžné otázky, a tak trochu očekávané odpovědi. No a pak přišlo to hlavní. Výuková hodina v páté třídě. Učebna byla od těch mých z dávné doby k nepoznání. Těch malovánek na stěnách, stejně jako vystřihovánek, mušliček a kamínků v krabicích, stejně jako ukázek mechů. Popsat se to v krátké chvíli nedá. Já však byl zvědavý hlavně na výuku. Říkal jsem si po zkušenostech z jiných škol, že si prostě pan ředitel v roli učitele stoupne k tabuli a začne jeho frontální výklad.

Používání tohoto typu výuky lze sledovat daleko do minulosti. Je to způsob, který zažila většina rodičů dnešních žáků, a proto je od školy nejčastěji očekáván. Mýlil jsem se… U stolečků seděla po dvou, po třech asi desetiletá dítka a evidentně byla svou prací zaujata. Skoro nás s panem ředitelem nevnímala. Měla tu hodinu vlastivědu propojenou s matematikou, takovou kombinaci jsem dosud neznal. Na rubu čtverečkových lístků dítka musela mít napsány výsledky počítaných příkladů, tuším dělení, na jejich líci obrysové úseky slepé mapy. Lístky musela nalepit na podkladový papír, čímž vznikla ucelenější slepá mapa, kterou pak porovnávala s mapou obecně zeměpisnou, zavěšenou na tabuli. Čili jakési zeměpisné pexeso. Důmyslné výukový proces, nutící k přemýšlení.

Sem tam pan ředitel či jeho asistentka pomohli malým s řešením úkolů. Ta však byla až neuvěřitelně zabraná do svých úkolů. Doslova se v nich vyžívala. Tak nějak by se mělo učit, tedy vědět, jak postavit úkol, jak jeho řešitele zaujmout. Možná se v tuto chvíli rouhám, ale snad by měli budoucí učitelé vyšších stupňů škol z těchto důvodů prodělávat povinnou několikatýdenní praxi na školách obecných. Ne, nechci viděné a slyšené idealizovat, jistě by se nedostatky našly.

Ono totiž záleží i na obsahu učiva, vzdělávacím ročníku, a přirozeně i samotných pedagozích. Přesto však, znovu se omlouvám, „mocipáni“ ve školství, ale zdaleka nejenom v něm, by měli občas opustit svá „vyhřátá“ místa na úřadech a navštěvovat obdobná místa, co nejvíce oproštěná od formalismu, byrokracie a okázalosti. Tesilová saka, naškrobené košile, nažehlené kalhoty či vznešené řeči při projevech snad by v těch případech mohly počkat. Stejně jako přestřihávání pásek a poklepávání na základní kameny budoucích staveb. Důležitějšími základními kameny společnosti je totiž naše mládež. V této souvislosti mně ještě jeden postřeh utkvěl v paměti.

Když jsem pln dojmů opouštěl výukovou místnost, utkvěl můj pohled na panelu visícím na stěně. S desaterem, jak se chovat ve společnosti. Pomyslel jsem si, kéž by si jeho jednotlivá přikázání vzali na srdce i dospělí! Těžko jsem se loučil se školou, ve které jsem kdysi dávno začínal. Skoro jako s bývalou láskou. Věděl jsem, že co bylo, se už nikdy nevrátí.

Ale vzpomínky na moji první školu zůstanou až do konce života.

08.08. 2020 18:55:11
20.02. 2020 17:11:14
Návštěvy
Celkem: 84612
Týden: 442
Dnes: 27
  přihlásit poslední změna: 21.09. 2018 13:55:15