O studentech

Typologie studentů

Každý studentský věk má svá specifika.

V primách není kromě kázně co řešit. Primánci jelimánci explodují svou aktivitou, všechno chtějí sdělit učiteli, tedy tomu podivnému člověku před nimi stojícímu, který je zase zmaten tím množstvím zvednutých ručiček.

Jejich odpovědi mají daleko do dokonalosti, ale jsou milé. Je velkou vinou učitelstva, že nedokáže tuto jejich aktivitu zakonzervovat do dalších ročníků. Někteří těžce nesou ztrátu prospěchové výjimečnosti z obecné školy.

I dvojka je pro ně, a zejména pro jejich rodiče, nemilým překvapením a dají to při prvních rodičácích učiteli zřetelně najevo. Asi si neuvědomují kvalitativně náročný přechod na střední školu. Lze jen doufat, že objektivita jejich rodičů se časem znormalizuje!

Studentíci jsou zajímaví i po jiné stránce. Snaživě přinášejí učiteli při různých příležitostech kalendáře a jiné drobné dary, člověk to málem bere jako příklad korupce, ale sorry, nemohu a nesmím to brát příliš v úvahu, už také proto, že danou pozornost dostávám veřejně. Navíc stejně časem zapomínám, co jsem od koho dostal a proč.

Je ale neuvěřitelné, jaké tito primáni vydávají zvuky o přestávkách i jiných příležitostech.

Pořád jsou v pohybu, napadají o přestávkách jeden druhého, řežou se hlava nehlava, občas padají ... a nic, znovu se zvednou a cyklus se opakuje.

Mít tak jejich pružnou kostru s ohebnými klouby! Jsou neobyčejně žraví a tím často následnými důsledky pozmění mikroklima ve třídách, používají tedy nevědomky zbraně hromadného ničení.

Děvčata jsou v tomto období větší než hoši a většinou kluka stejného věku při jejich vzájemných střetech fyzicky zpacifikují nebo mu alespoň vyházejí věci z aktovky, případně počmárají sešit.

V sekundách už začínají někteří vykukové přemýšlet, jak obejít školní povinnosti pokud možno s co nejmenší námahou, snaží se přelstít učitele.

Přesto však i zde je ruchu plno, obrázků víceméně v sešitech zakresleno hojně, ostatního uvedeno už méně. Gramatickými chybami se příliš nezabývám, na jejich hodnocení jsou ostatní kolegové, ostatně sám nemám vždy čisté svědomí, zbytečně bych se kompromitoval.

Odpovědi žactva jsou při zkoušení nesouvislé, krátké a zkomolené. Co ostatně mohu chtít po těch, u kterých dochází ke generační přestavbě chrupu a tím nabývání vzhledu malých drákulů.

Záhy ale naznačuji tomuto zlotřilému davu svoje představy a předkládám své výukové požadavky.

Přese všechno sekundáni jsou již částečnými profesionály ve svých činnostech. Mluvené slovo, na rozdíl od předchozích primánů, již vnímají více. Stejně je však více než cokoliv jiného upoutá mimika učitele či jeho nepodařený nákres na tabuli.

Jejich zacházení s majetkem školy je, nutno podotknout, odsouzeníhodné, stejně jako u primánů. Když služba z jejich řad přivleče do učebny žádanou zeměpisnou mapu, pokoušejí se o mě mrákoty. Je smýkána, natrhována a posléze zavěšena způsobem, s jakým se zachází s dobytkem v masokombinátech.

„Ale co to, proč v terciích registruji podezřelý klid­?" Ne že by tam nebyli rovněž čertíci, ale kam se poděla ta dřívější příznačná výbušnost mladých?

Což o to, výklad učitele je zde rovněž sledován, ale dělat něco navíc, kdeže, vždyť kamarádi se taktéž nepřetrhnou. Metody nápovědy jsou zde již dovedeny téměř k dokonalosti, svým způsobem jde, jak již bylo řečeno výše, také o umění, leč výchovně zasáhnout musím už z principu. Stejně ale postihnu jen vrcholek ledovce, v životě je to o něčem jiném, za nápovědu se mnohde a nemálo platí.

V kvartě se už kují pikle, třídní mafiáni mají svou strategii, no a děvčata se prezentují svému okolí prvními šminkami a módními doplňky ze šatníku maminek. Příroda i tu dává na vědomí své zákony. Jejich šaty hýří barevností, odvážnými výstřihy, které narušují soustředění jedinců opačného pohlaví.

Běžné jsou sukničky kratších „vlnových" délek, holá ramínka apod. V poslední době se nosí blůzky snad seprané, obnažující pupky mladých dam, sem tam je jejich oděv i asymetrický.

Člověk se ale záhy dozvídá, že to tak má být, a je označen za konzervativce, má-li jiný názor. Kde jsou ty doby, kdy byly texasky považovány za provokaci a želírované účesy, respektive jejich nositelky, byly kandidátkami snížené známky z chování!

Kupodivu hřívnaté účesy mladých mužů dráždící vedení škol téměř vymizely a k velké radosti poloplešatých kantorů se staly oblíbenými krátké střihy na ježka. Co se týče obuvi, školní řád je školní řád, stereotypnost sandálů a botasek studentstva narušují jen kozačky kolegyň a neurčitá obuv jejich kolegů.

Ještě štěstí, že se v kvartách objevují první „vědci", kterým ne vždy stačí vysvětlení učiva učitelem. Lze si jen přát, aby jim tento zájem vydržel co nejdéle!

Terciány, ale i kvartány lze chytit na zlatou rybku. Naznačím problém, trochu i svou zdánlivou či skutečnou nejistotu, a zájem o řešení je tu. Občas uvedu i nějaká čísla, zpravidla vymyšlená a nadsazená, jen abych upoutal pozornost těchto tvorů. Pokud se pustí v zápalu do diskusního boje, tím lepší, mnu si ruce.

V kvintě je puberta již v plném proudu. Co nám to ta „úča" říká? Vždyť to potřebovat nebudeme. A co tak vytočit učitele? Alespoň za pokus to stojí. Třeba zeptat se na nějaké místo na předkládaném obrázku, které není popsané.

Tehdy se občas stává, že učitel zapochybuje o osvojení si své aprobace a počítá, kolik mu ještě chybí let do důchodu. V lepším případě si něco vymyslí, co si ale dodatečně ověří až o přestávce ve svém kabinetu v učebnici nebo na internetu.

Jinak mám ale pocit, že mnozí kvintáni mají již částečně vybité baterky, a je tedy třeba je aktivizovat jinými metodami nežli těmi, co se používají na nižším stupni gymnázia. Je zajímavé, jak studenti řeší na této úrovni mezi sebou spory.

Pochopitelně převládají již kultivovanější formy pohrdavými pohledy počínaje přes vzájemné ignorace až k tradičním pomluvám.

Agresivnější formy jsou zde k vidění již málokdy, kdežto u žáků nižších stupňů je postrkování běžným jevem.

Otevřené fyzické násilí, např. rvačka, jsou ve vyšších ročnících gymnázia enormně vzácné, pokud přece jenom jsou k vidění, okamžitě ustávají po příchodu pedagogické veličiny.

Ještě kurióznější jsou formy řešení sporů u děvčat, ty jsou spíše úsměvnými epizodami, byť někdy oplývají značným hlukem. Zde je velkou chybou dát za pravdu pouze jedné straně... Skoro bych si někdy přál vidět obdobné situace u kolegyň. Bohužel mně to nebylo, až na vzácné výjimky, dopřáno...

V sextě diskutujeme se žáky, ale jen s některými. Učitel má ve třídách i své příznivce. Přesto opozice je silná a pak platí, mnoho psů - zajícova smrt! Všeobecně ale převládá názor:

„Jak mohou být učitelé tak konzervativní?"

Přitom svět je přece nutno změnit, a to pokud možno v krátké době. Ti dospělí tomu tak nějak, alespoň podle názoru studentů, překážejí. Ano, ano, i já v jejich věku jsem byl názorů podobných. A v současnosti? Darmo mluvit. Klídek, papuče, trocha sportu, tělo na odpis. Pořád mám opakovat, co jste vy, byl jsem i já, co jsem já...?

V tomto ročníku jsou velkou událostí pochopitelně taneční. Na parketu se cítí ti naši mladí tak nějak povzneseně, dostává se jim základního poučení o etice, následují první kroky klasických i moderních tanců. Hoši jsou vývojem událostí poněkud vyvedení z míry, ale rychle se asimilují a mnozí se posléze stávají lvy parketu.

V odezvě na taneční třídní registrují ve třídách poněkud zhoršující se prospěch, ostatní vyučující se v hodinách musí spokojit s narůstajícími žádostmi o omluvu ze zkoušení hned následující den po tanečních.

No a pak přichází tolik a tolik očekávaná kolona s maminkami, přehlídkou šatů, rodiče jsou bráni do kola, někdy se to stane i třídním. Vír tance, přehlídka mládí. Kéž by vzpomínky na toto krásné období byly co nejtrvalejší!

V septimě je tomu nejinak, leč už chceme, my studenti, něčím být, jeden předmět baví, ostatní ať jdou k čertu! Kantor musí mít štěstí na třídu, svůj předmět hájit, nechat se unést výkladem, něčím zpestřit svoji mluvu.

Těžko udržet zájem. Co tak to zkusit přísnými známkami? Raději ne, spíše musím postupovat přirozenějším způsobem. Pokouším se občas oživit video. Jako obyčejně zpočátku nejde, později si dá říct, chvíli ale trvá, než v něm „nalistuji" něco, co souvisí s učivem.

Posléze však zjišťuji, že promítané nejvíce zajímá mě, u žáků proto musím volit donucovací metodu a vyhrožuji výjimečným stavem. Čím to ale je? Dříve nám stačil obrázek v učebnici a byli jsme u vytržení. A dnes? Těžko se věru v současnosti mladým něčím zavděčit!

Nu a co říct k oktavánům? Toť mladí muži a ženy. Serióznost je zde ceněna nejvíce, jednat s nimi je třeba jako rovný s rovným. Vyplatí se to!

Vše je u nich podřízeno blížící se maturitě. Nastává všeobecná časová tíseň. Nervozita mezi studenty stoupá, docházka do školy naopak. Jako kdyby už nepotřebovali učitele. Přibývá lékařských vyšetření, razítek ne vždy zřetelných a autorizovaných. Tak trochu nabývá navrch externí výuka.

Nemají to třídní lehké stanovit, co je legální a co podvod, není to vůbec jednoduché.

Jací jsou tedy naši žáci? Nesmírně rozmanití svým chováním, svými postoji. Často kopírují své vzory - rodiče, vzácně i učitele, možná i ostatní, nejspíš mediálně zajímavé osobnosti.  Lze je kategorizovat, ale řada existujících přechodů narušuje tento úmysl. Tak tedy - jací jsou namátkou?

Roztržitá Soňa, která při vyvolání zpravidla neví, o co kráčí, Michaela, o které člověk pro její apatii ve výuce ani neví, ale kterou člověk potká rozesmátou na ulici s jejím přítelem.

Květa, která vplétá do výkladu slovenská slovíčka ze země svého původu, řečná Dorota, která zase nezapře ve své povaze tatínka - advokáta, plnoštíhlá Petra, spolehlivá svými vědomostmi. Rád bych někdy potrestal stále se postrkujícího Dušana s Martinem, když ale oni při vyvolání kupodivu látku docela ovládají.

Registruji ctižádostivou Alžbětu, která se může přetrhnout při dobrovolných vyvoláních, ale teprve až ke konci roku, kdy jí teprve dochází, jak se věci mají, jaké nebezpečí jí hrozí.

A co s Lenkou, pro kterou je hodina ztrátou času, pokud ji ovšem přece jenom něco nebo někdo v okolí nezaujme?

Čert aby vzal Tomáše, bloumajícího očima po okenní římse. Ta Renata opět žvýká, když ji tím srovnám s řádem sudokopytníků, jenom zintenzivní pohyby svých čelistí.

Romana kouzelně komolí pojmy, což vyvolává bouři smíchu ve třídě.Ondřej většinou neumí, ale tatínek je ředitelem na kterési škole, tedy opět můj problém.

Ivana svými vědomostmi rovněž neoslňuje, ale její otecko je mým sparingpartnerem ve sportu, co mám tedy dělat?

Jan je v podstatě „lump", ale docela mu to pálí, takže má poměrně slušnou perspektivu. Magdalena je vypočítavá až běda, ale co s jejím obnaženým břichem, vybaveným piercingem, výborná je Alžběta, ale nalakované nehty v jejím věku mně vyloženě vadí.

Kateřině to také nějak zvlášť ve studiu nejde, ale maminka je primářkou, a co kdyby jednou...

Zdeněk je průměr, ale jeho rodiče chtějí mít z něho doktora. Pokud by se jejich záměr zdařil, pak přestanou být eutanazie delikátním tématem. Fandím Radce, ptá se na neuvěřitelně podrobné věci, nezná však základní pojmy.

Co si mám myslet o Stanislavovi, který vzdává boj při zkoušení dříve, než vůbec začalo? Nekompromisně žádá nedostatečnou, s těžkým srdcem mu vyhovuji.

Je neuvěřitelné, jak je Jirka mnohomluvný, „okecá" všechno, ale ví nakonec, z čeho čerpat, tak jen chválím a chválím.

Martin má tady na škole prospěchově výbornou sestru, ale u něho je to ve výuce úplně o něčem jiném; a pak učte o genetice. Ivonu musím v hodině neustále napomínat, v hodině pracuje intenzivně, bohužel ale v jiném oboru.

Teprve domluva o přestávce někdy pomůže. Ota je dobrý, ale ty jeho mimoškolní vulgární výrazy naznačují, že se na pracovišti-škole, jako většina ostatních, přetvařuje.

Kamilka ví všechno, ale příroda jí ve srovnání s jinými ubrala na kráse, to ale čas, byť to bude trvat třeba desítky let, napraví. Je však šplhavá a třída ji již pro tuto vlastnost víceméně ze svého středu exkomunikovala.

Alice je tak bázlivá, že strachy jen šeptá, a proto s ní vedu dialog rovněž jen šeptem. Renata je nesporně nejpěknější ve třídě, hodně cestuje a o světě toho ví dost, naopak Petra se svým stálým úsměvem toho o naší planetě zná dosud málo.

Aneta se zase domnívá, že docílí amnestie při zkoušení předstíráním nevolnosti, její typicky ženský záměr jí občas vyjde.

Petr mě upoutává pouze tím, že má určité vědomosti o podsvětí. Že Lukáš kouří, no a co, jeho spolužačka mně důvěrně sdělila, že kouří většina třídy, což mě mělo asi částečně uklidnit.

„Šak kuřte, kuřte, stejně je svět už přelidněn!" I takových cynických poznámek bývám v takových případech schopen...

Co se týká kouření, kouří i některá vedení školy, i když málo. Zato ale soustavně v místech, kde je není příliš vidět. Kéž by takových míst bylo co nejvíce!

Pokud jim jejich zlozvyk opatrně vytknu, považují to dotyční za porušování základních lidských práv, v čemž se ovšem evidentně mýlí.

Jednou si mně ředitel zkroušeně postěžoval, že jim asi zpřísňující zákony jejich hobby omezí. Naštěstí nepostřehl mé dodatečné mnutí rukou...

Ale dále raději o žácích, jsou zajímavějším tématem.

Radka se snaží se mnou v mnohém polemizovat, urazit ji ironickou poznámkou není zase až tak těžké, u Evy musí mít člověk při sobě doslova encyklopedii, aby mohl její názory buď potvrdit, nebo vyvrátit. Je opravdu dobrá, zpět, je výborná. Asi se bude těžko vdávat.

Andrea je těžko k zastižení, školu dělá jaksi zvnějšku, občas přijde, řekne, co neví, a opět je v tahu. Chudák její třídní.

Jindřicha s Martinem zaujmu technickými náměty, je to ale pro mě chůze po tenkém ledě. Odpovídat Míšovi s Jaroslavem je těžké, jsou to vědci, mají ale slabinu, svět vidí v černobílém provedení, ale on v tomto úhlu pohledu takový asi není.

„No, možná že máš pravdu, ale ono těch pravd je na světě víc!"

Od Jana si nechám vysvětlit chod počítače, Petra mně zase něco přeloží z angličtiny, holt hříchy mé jazykové impotence se nyní projevují ve veškeré nahotě. Proč jsem se kdysi učil francouzštinu, když jsem o ni v životě prakticky nezavadil!

Honza, ten je servilní až běda, až je to opravdu nepříjemné. Je zajímavé, jak je slizkost odpudivá, a to nejenom u žáků. Ale skutečně všem?

Haně kdysi umřel tatínek, ale ona sama patří k nejlepším. Tak je správné odpovídat osudu.

Naopak Ríša, temperamentní kluk, se neustále hlásí. Kdyby toho raději nechal, co řekne, to je hloupost. Spolužáci se mu rovněž posmívají, neměl bych jejich jednání schvalovat, ale alespoň je to důkaz, že posměváčci přece jenom něco znají. Kdyby alespoň neříkal takové hlouposti...

To Marcelka, to je jiná ráže. Ví, co by ani nemusela. Kdejaký drb ze světa, to ano, ale základní učivo jí dělá potíže. No ale je to dcera kolegy, známku tlačím nahoru i očima, ale ze tří trojek dvojku neudělám, probíhá však ve mně střet zájmů. Skládal jsem kdysi slib pedagogické etiky, tak opět budu muset být spravedlivý.

Mám pokračovat? Co žák, toť neopracovaný drahokam nebo alespoň běžný minerál. Takže snažme se!

Ve své biologii doporučuji svým starším studentům, zejména budoucím uchazečům o medicínu, aby si co nejvíce osvojovali latinský jazyk.

U maturity jeho znalost působí velmi učeně, lze v něm dělat i chyby, stejně to kromě latinářky nikdo nepozná. Dotyčný student vytváří u naslouchajících velký dojem s možným žádoucím známkovým ohodnocením.

Takže kdysi poněkud drzá poznámka maturantky hovořila sama za sebe.

„No dobře, budu uvádět pojmy latinsky, ale předseda komise stejně nebude rozumět ani slova."

Někdy ale i při běžných postupech učitele vůči žákům dochází k projevům nevole ubližovaných s koloritem anonymního mručení davu. Občas se dokonce najde i opovážlivec, který v domnění, že mluví za všechny, si dovolí říct kantorovi do očí svůj názor.

A pak je na „učeném", jak zareaguje. Neuroticky, zvýšeným hlasem a poukazem na to, že vše bude řešit sankcemi, anebo se pokusí s rozvahou narušiteli odpovědět a někdy i nerad přiznat svoji chybu, aniž by se obával o ztrátu své autority.

Snad nejlepší je převést vše v humor či jemnou ironii. Výsledek zajisté není zaručen ani v tomto případě, ale je to jedno z možných řešení. Podobně jako u nemoci je lepší působit preventivně, tedy snažit se o to, aby nevznikl požár a nebylo třeba „hasičů".

Tak pojďme se raději podívat do chodeb, hlučných a stresových to prostor.

A že stresem se nedá potlačit stres jiný? Kdo ví. Similia similibus curantur. Ona ta homeopatie má něco do sebe!

Pohyb po chodbě není jednoduchý, člověk se sráží se žáky, kolegy, pořád se spěchá a přitom kvůli čemu? Veskrze malichernostem. Téměř smetu kolegyni s přeplněným močovým měchýřem před toaletou, jiné učitelky zase zapředly hovor na nejnemožnějším místě chodby, tedy uprostřed.

Připadám si jak na ulici v Bombaji. K tomu ještě ti primáni, jejich pohyby jsou těžko předvídatelné, navíc jejich hlavy jsou na úrovni mých životně důležitých orgánů. A pak že učitelství nemá svá rizika.

„Neumíš se kolem sebe dívat? Na co máš oči?" Ale pachatel činu už mezitím mizí v dáli...

O něco relativně lepší je, když má člověk dozor na chodbě. Tím se stane někým, může pokárat, zakřičet. Ale i procházka samotnou chodbou má něco do sebe, slibuje krátký oddech, relaxaci, nějakou tu rozmluvu o něčem či ničem s kolegou anebo žákem.

Někteří studenti sedí na topení, jiní přímo na zemi. Vypadá to na chodbě někdy jak v tureckém ležení. Že by zase nedůslednost dozoru?

Jenom kdyby mě ty nohy tak nezábly, už aby byla zimní ortopedická obuv. Sem tam je třeba nahlédnout i do tříd, kde někdy probíhají líté boje, a to zejména u nižších ročníků. Po dobu mé přítomnosti však na čas taktně ustávají.

Občas někdo sedí dokonce na okenní římse a pokřikuje na někoho v ulici. Musím ho pokárat, bohatost mých výrazů závisí na věku potenciálního sebevraha, trochu v tuto chvíli nadsazuji.

A už zase zvoní. Ukončuji dozor a pádím ke kvintánům. Hodinu úvodem obohatím tradičně nezbytnými aktualitami ze světa. Rozvíjí se diskuse, to je nesporně dobrý začátek. Odpovídám na dotazy ohledně Palestiny, řeším zátopy v Brazílii, čas ubíhá, ale nevadí, je to důležité.

Možná právě při pravidelných zeměpisných aktualitách dokáži více formovat životní postoje studentů jak kdekoliv jinde!!!

Nezbytná otázka ohledně předpovědi počasí, je to můj koníček a žáci zase tím získávají nezbytný odklad zkoušení. Jak rafinované. Karas nebo Zárybnická by ale měli radost.

„Ani se mě nezeptáte, jaké bude počasí?" úvodem se táži žáků.

„Jaké bude počasí, pane profesore?" opakují po mně s úsměvem žáci.

„Ano, tuto otázku jsem čekal..." a už je mám tam, kde jsem chtěl.

A tak ubíhá jedna hodina za druhou. Rozdíl je nejenom v třídních kolektivech či učebnách, ale i v obsahu učiva. Je-li učivo sympatické a v životě uplatnitelné, přednáší se lépe.

Konec vyučování, no jo, ale odpoledne budou „Doteky víry", tedy porada a to bude zase o něčem jiném.

Udržet si přízeň žáků, a to trvale, je zcela nemožné. Stačí oznámkovat studenta horší známkou a na problém je zaděláno. Učitel se dostává do nepříznivého světla, doprovázeného nevlídnými tvářemi, ignorací jeho pokynů a zákulisním zveličováním učitelových nedostatků.

Vylepšování známek je vlastně naopak jakýmsi podbízením, někteří učitelé známkují programově velmi tvrdě, aby pak na vysvědčení dali výslednou známku, která je vším možným, jenom ne průměrem známek průběžných.

Mluvím o výsledné známce, tedy líbezné, neočekávané, učitel se pak stává zlatým. Vztah učitelů a studentů je mylně považován za bipolární, tak je alespoň vnímán veřejností, neustále se však mění, posouvá, a stává se tedy spíše mnohotvárným.

Hodnocení studentů

Snad zprvu o chování.

To je velmi variabilní, záleží na věkových zvláštnostech mladých a samozřejmě jejich povahových rysech. Někteří žáci se mohou při prezentaci svých názorů přetrhnout, jiní zase sedí jak zařezaní, určitě něco vědí, ale váhají, mají-li to říct, nebo ne.

Při písemném projevu, zejména starších studentů, jsem však příjemně překvapen znalostmi i těch, kteří jsou jinak pasivní. Ovšem zase ty jejich pravopisné chyby... Ale co, nejsem češtinář, ponechám je svému osudu, tedy ty chyby.

Stejně jsou ale zajímavější svým chováním malá děcka, jsou totiž docela svým životními projevy legrační. Pomáhají odhalit chyby spolužáků tím, že často na sebe žalují, některým to bohužel asi v životě zůstane.

Podvody a podvůdky ke škole zákonitě patří. Mají spoustu podob, přetvářejí se podle okolností, využívají novodobých technických prostředků, i když i nadále převládají staré osvědčené metody, často ale vybroušené téměř do dokonalosti.

Boj se školními „pachateli"je možný, samozřejmě nutný, ale stejně marný, tak asi jako boj s terorizmem. Opisování domácích úkolů v šatnách, na chodbách či učebnách vyžaduje ale jistou zručnost s ohledem na časovou tíseň.

Kopírky studentům usnadňují souboje s vyučujícím, pokud študák při kopírování jen tak trochu pozmění originál, má napůl vyhráno.

Nepravosti páchané při písemkách vyžadují studentův dokonalý přehled situace, pružnost okohybných svalů a dobrý sluch. Žádoucí je přirozeně rovněž nápomoc toho, kdo dává opisovat.

„No to ti věřím, že jsi to vytvořil sám...," nedá na sebe dlouho čekat moje ironická poznámka.

Napovídání u tabule si žádá spíše neklid ve třídě, odvedení pozornosti učitele s dočasnou absencí jeho sluchového ústrojí. Nejlepší je pochopitelně kombinace všech uváděných faktorů.

Ústní známku lze někdy u kantora ovlivnit i postoji, mimikou v podobě zkroušenosti, tanečními kreacemi před tabulí i dodatečnými reklamacemi známky. U posledně uvedeného se osvědčuje výřečnost žáka a spolupráce několika spolužáků - tzv. advokátů, kteří občas zviklají názor a tím i známku stanovisky nepevného zkoušejícího.

„Ale on to řekl, opravdu řekl, pane profesore, vy jste to akorát neslyšel!"

Mezi staršími studenty se občas vyskytne jedinec s výrazně opozičními názory, navíc schopný obratné mluvy. Tato skutečnost by měla vést k ostražitosti učitele, u moudrého kantora pak následně k jeho promyšlenému chování.

Učitel by měl v takovém případě nejdříve posoudit situaci, zvážit možnosti dalšího řešení, eventuálně se pokusit alespoň uhrát s protivníkem remízu.

V lepším případě pak může dojít k vytvoření jakési polemické symbiózy, úsměvnému názorovému „přetahování", kdy obě strany snad mezi obecenstvem i získávají. Jestliže však student překročí určité meze diskuse, je nejvyšší čas mu vymezit mantinely jeho chování.

„Tak toto budeme řešit někdy jindy a jinde, ano!"

U inteligentních lidí to někdy zabere...

Reakce učitelů bývají na případná provokační jednání studentů různorodé. Od až příliš vážně braných, zejména u učitelek, přes komisně posuzované až po úsměvné u kantorů, kteří mají určitý lety získaný nadhled. Ale i ti mají pochopitelně sklon odsoudit konání žactva, které není v souladu se školním řádem.

Ale mezi námi, kdo nepodváděl a kdo se na něco podobného nechystá?

Občas jsem svými studenty tázán na svůj osobní názor. Jak rád bych ho řekl, opravdu.

Ale zdaleka ne ve všech případech tak mohu učinit. Vidím totiž ve svém okolí kromě nesporných pozitiv i to, co by na škole být nemělo!

Ale říci naplno, co si myslím, ne, to nejde. Jednalo by se o sebepoškozování, chtít se tímto způsobem pokoušet o vylepšení něčeho, pro co musí být obecná vůle. Nebylo by to určitě rozumné. Ostatně ti mladí jsou naladěni přece jenom jaksi jinak, třeba by mně ani moc nerozuměli.

Doufám ale, že přece jenom někdy vyčetli z mých postojů a výrazů tváře to, co jsem si ve skutečnosti myslel!

Spousta lidí se děsí toho, že by se někdo dostal na jejich stránky v počítači. Mně by to rozhodně nevadilo!

Snad také při mém písemném projevu alespoň trochu lidé umějí číst mezi řádky. Stejně ale nevěřím vizi Armagedonu, stejně bude dobro se zlem i do budoucna spíše prohrávat.

Závěrečná známková klasifikace je velký problém téměř pro každého učitele. Je třeba mít dostatečné množství klasifikačních podkladů a to je u přírodovědných předmětů, kde jsou jen dvě výukové hodiny týdně, velký otazník.

Ze dvou, ze tří známek vytvářet celkovou je značně obtížné. Snad jen při dlouhodobějším pozorování studenta, jeho znalostí a schopností je výsledná známka objektivnější.

Často je nutné proto volit dodatečné zkoušení a je bolestné, když kantor se pak musí rozhodnout pro horší známkovou variantu, než původně zamýšlel. Důležitější jsou však nabyté vědomosti, přeceňovat klasifikační hodnocení je nemoudré.

I známka z chování musí být navrhována s velkým rozmyslem.

Na každé škole se totiž vyskytují i méně ukáznění jedinci. Jejich pacifikace vyžaduje určité pedagogické zkušenosti. Někde a někdy se osvědčuje zesílený hlas, jindy naopak je efektivnější a působivější ticho.

Výchovné prostředky fyzické povahy mají problematický efekt, nejsou vhodné ani u hyperaktivních jedinců, byť rodiče v doporučeních učiteli zase tak úzkostliví nejsou.

„Tu máš jednu, aby sis to už konečně zapamatoval!"

Lepanci sice kantor posílí svoji sebedůvěru, ale následně tím sníží mezi žactvem svoji autoritu, zejména pak u starších jedinců...

Já sám jsem samozřejmě rovněž proti používání tělesných trestů, alespoň tedy v době, kdy mě někdo zpovzdálí sleduje.

Ani tzv. trestné referáty se dnes asi příliš neosvědčují, doba internetu a s ním spojené možnosti kopírování nevedou vždy k žádoucímu výsledku. Žák si úkol vyhledá, zkopíruje, upraví a záhy nato odevzdá bez většího úsilí.

A varovné výstřely v podobě masy „nedostatečných" pobouří zase přihlížející studijní obecenstvo, jednat pak za této nestabilní situace s rodiči je zpravidla cestou do záhuby.

Mnozí z vyučujících, zejména pak ženy, dávají pak raději přednost ignoraci nevychovaných žáků, takže vyber si učiteli, jakou metodou se chceš vlastně znemožnit!

Úplně nejhorší, dle mého názoru, je o nekázni žáka předčasně informovat nadřízeného. Ten spíše stresuje zainteresované učitele možnými následky řešené situace a navíc si u něho příliš nevylepšíme reputaci.

„To je vaše chyba, kolego, na to jste vychovatel, abyste si s tím problémem poradil!"

Je třeba si uvědomit, že zvýšená aktivita, jak tělesná, tak psychická, tak nějak k mládí patří a podle toho musíme vážit situaci. Zejména mladší žáci se zdají být daleko mobilnější a vůbec aktivnější než starší ročníky. Rychleji jim to myslí, bystřeji odpovídají a jejich neposednost je kompenzovaná větší pracovní činorodostí, bytˇ třeba jen krátkodobou.

Aktivnější, ale to již nesouvisí s tělesnými parametry, jsou i žáci z tzv. „lepších" rodin. Úvahy o genetickém pozadí této skutečnosti jsou pouze spekulativní, ponechám je tedy stranou.

V jejich případě jde spíše o usměrňovanou výchovu v rodině a o důraz v přípravě na školu. Nemalou roli zde hraje prestiž rodiny, která si nemůže dovolit prospěchově slabšího žáka už kvůli reakci okolí, které bedlivě tyto rodiny sleduje.

Je to snad zvláštní, ale mně osobně nejsympatičtější nebyli ti nejlepší žáci, ale spíše ti, co se snažili těmi nejlepšími stát, a kterým se to bohužel často nezdařilo. Přesně ve stylu známé pravdy, že mnohdy v životě je důležitější cesta k cíli jak cíl samotný!

Ti vynikající jedinci mají často shůry dáno a až příliš na to někdy spoléhají. Mnohdy i vědí, že jsou ti nejlepší, a to rovněž není to pravé ořechové v životě.

Rovněž není lehké učit děti kolegů. Je sice pravda, že patří prospěchově většinou k těm lepším, ale stejně se ostatní žáci domnívají, že učitelským dětem je tak trochu nadržováno.

Jsou tak nějak ti potomci kolegů většinou pečlivější, ve vystupování kultivovanější, talentu však mají porůznu.

Někdy si ale u nich dokonce připadám jako na poloviční hospitaci, jsem jimi pozorně sledován a doma jistě vyhodnocován.

Dané hodnocení do určité míry platí i pro děti jiných intelektuálů, třeba lékařů. Ty už zřejmě mají životní dráhu nalinkovanou, budou asi pokračováním lékařských dynastií, někdy bývá u nich patrný i jistý společenský odstup od ostatních spolužáků. Nemusí to tedy mít v budoucnu vždy jednoduché se svým zařazením do společnosti.

Stejně tak obtížné je učit děti příbuzných. To opravdu není výhra v loterii, spíše naopak. Pěkná známka jim daná je občas okolím brána jako podezřelá, raději si ji proto nechávám na oko „odsouhlasit" od třídy. Přímí potomci, ale i synovci a neteře si často myslí, že jsou pod mou ochranou, a dost si asi na škole dovolují, i když jsou rodiči před takovým vystupováním varováni.

„Chovej se ve škole, jak máš, nehodlám od bratra slyšet kritiku!" asi doma nejednou zazní.

Ale i tak, slyšet pak na chodbách a v jídelně na ně od ostatních kolegů nepříjemné poznámky není nic příjemného. Ty se ovšem mohou přenést i na biologické rodiče.

Jsou ale i zcela opačné případy. Docela jistě si s potomkem spříznění učitelé oddechnou, když příbuzní odmaturují a tím se zbaví v náhledu na ně jistého závazku.

Další zajímavou kategorií jsou žáci, kteří se mohou přetrhnout ve výuce svou snahou, manuálně bývají docela zruční, ale při vyvolání, no hrůza.

Člověk se jim snaží pomoci, dláždí jim cestu otázkami na míru šitými, ale marnost nad marnost.

Ale v případě, kdy obdrží horší známku, jsou docela vděční, zdraví častěji, a to i mimo školu, kdy ostatní studenti mají „potíže" se zrakem.

Na nižším stupni gymnázia je starý známý přístupový rozdíl k učení mezi děvčaty a chlapci.  Prvně jmenované jsou svědomitější, na jejich sešity je radost pohledět, kresby v nich jsou mnohdy dosud zneuznanými výtvarnými díly.

Je v nich důsledně zapsáno vše, co učitel řekl, včetně řady údajů nevalného významu. Dokáží odrecitovat probranou učební látku mnohem lépe než hoši, nesmí se však při jejím výkladu přerušovat, pak totiž nejednou vypadávají z role a ocitají se v nesnázích.

Jsou citlivější na udělené známky, učitele mají rozdělené podle stupně oblíbenosti na ty, které alespoň dočasně zbožňují, až po ty, na kterých nenacházejí kousku dobrého, oblečení nevyjímajíce.

A právě oblečení je na škole prestižní záležitostí, zejména u děvčat. Střídají se u nich co nejpestřejší „kroje" a s nimi spojené účesy. Kvalitu oblečení nedokáži dost dobře zhodnotit, přece jenom to není moje parketa, co se líbí mně, nemusí se líbit jinému.

Samotné účesy jsou u žactva přepestré. Samozřejmě to platí u děvčat, u hochů jde o jednoduché střihy, kdy se jejich vlasový porost ponechá tak nějak na přírodě.

Dlouhovlasých všeobecně ubývá, což zvedá mé sebevědomí, neboť moje temeno zřejmě již dlouhodobě reaguje na hormonální disbalanci.

Děvčata si ráda zalžou, ale v jejich věku je to docela přirozené. Nepravdy však bývají u žákyň docela průhledné, někdy dokonce i milé. Improvizace není jejich silnou stránkou, zato bedlivě dokáží sledovat své okolí kritickými pohledy. Běda, pokud učitel pochválí jejich konkurentku, byť by se jednalo o jejich kamarádku.

Přes všechno někdy pracují učitelé a někdy i učitelky s dívčími subjekty docela rádi, majíce většinou pocit relativní výukové stability a vůbec zaběhnutých věcí.

U chlapců je situace diametrálně odlišná. Často jsou neukáznění, někdy i prostořecí. O jejich, v uvozovkách, krasopise či výtvarnu raději nemluvit. Poslouchat slovní výklad mladých mužů vyžaduje občas značného sebezapření.

Jsou ale naproti tomu přemýšlivější, hloubavější, dokáží položit otázky nutící učitele k zamyšlení. Některé z těchto dotazů jsou ale často k zoufání svým provokujícím obsahem. Jsou cílené, jejich autor ví, že kantor na ně bude někdy obtížně odpovídat, což může být důvodem ke zpochybnění celého učitelova výkladu jako takového.

V učebnách přibývá rovněž úplných holohlavců, ploskolebců, jak jim říkám, kteří se zřejmě chtějí stát zajímavými, anebo preventivně svým účesem bojují proti obtížnému hmyzu.

Dalším možným vysvětlením je, že snad jejich hlavy vyjadřují i určité životní postoje...

„Co vám, pane profesore, na mé hlavě vadí, máme přece svobodu, nebo ne?" Někdy chtějí studenti svými nevybíravými dotazy jen zpestřit výuku a to se jim čas od času docela daří.

Na známkách chlapci tolik nelpí, zájem o jejich hodnocení ostatními mladými muži je mizivý. Učit chlapce je tedy poněkud náročnější, a to nejen z hlediska kázně...

Člověk by řekl, že je-li žák nepozorný, zlobivý, jeho prospěch bude nevalný. Ale život je občas řetězem nelogických souvislostí. Často mezi zlobivci jsou jedinci inteligentní, které výuka jenom nudí, a přitom tito hoši i při své roztržitosti dosahují dobrých až vynikajících výsledků. A naopak ti tišší, kteří vám doslova visí pohledem na rtech, toho při zkoušení ze sebe příliš nevydají.

Ale to je všeobecně známo, že často v životě udělají kariéru jedinci průměrní, jedinci s lokty, přidrzlí, prostě ti, co se dovedou v životě otáčet. Z hlediska životních ambicí dávám tedy perspektivu spíše dvojkařům, trojkařům a pak teprve jedničkářům, přičemž ani propadlíci nejsou zcela bez šancí.

„Kamaráde, dnes za čtyři, ale ty se v životě neztratíš!"

Jsou ale lidé, kteří by se rádi prosadili, bohužel okolnosti jim nejsou příznivě nakloněny.

Jsou-li ale dříči, mají-li zdravé sebevědomí, mohou to v životě slušně natáhnout, musí být ovšem také ve správnou dobu na správném místě.

No a pak jsou zde takoví jedinci, kteří nemají ani to pověstné štěstíčko a protloukají se životem, jak se dá. Člověku je jich líto, občas je k nim i tolerantnější, ale jejich životní osud bývá dost tristní. Příroda je někdy krutá, znovu a znovu se předvádí nesmlouvavě, ale je celistvá ve svém evolučním pojetí.

Mnozí žáci mají zase talentu nazbyt, ne že by se snad vůbec nemuseli učit, psát úkoly a být soustředěnými, ale učivo jim jde, jak se říká, tak nějak samo od ruky. Asi je genetická výbava člověka stejně tak důležitá a snad i někdy důležitější jak píle. Horší ovšem je, pokud jsou si vědomi své intelektuální výhody, pak s nimi není často k vydržení.

V průběhu studia dochází u mládeže přirozeně k fyzickým i psychickým změnám.

Krása a úsměv jdou ruku v ruce, ale sluší se připomenout, že inteligence s nimi nevytváří vždy žádanou triádu. Ostatně se nověji tvrdí, že intelekt není až tak velkou evoluční výhodou. Jedna teorie docela vážně uvádí, že ti s vysokým IQ spotřebují mnoho energie na přemýšlení a pak se jim jí nedostává v jiných životních sférách. Kdož ví?

Hoši časem postupně hrubnou po stránce fyzické i psychické, testosteron prostě čaruje. Mění se i jejich slovní výrazový rejstřík, záleží ovšem na lokalitě, ve které se nacházejí. Celkem uctivě a vybraně se chovají v kabinetech, v ředitelně, o něco horší je to v jídelně a na chodbách. No a do chlapeckých toalet a šaten vlastně nemá učitel co nahlížet a naslouchat tam. Ale když už to udělá, asi zareaguje:

„Bože, tu je binec a ten zápach, no to je hrozné!"

Dopustí-li se žák nevhodného chování v průběhu školního roku, nastupují příslušná výchovná opatření, důtka třídního, ředitelská...

Jejich efekt nebývá příliš velký, jejich písemná ztvárnění ale zpestřují jednotvárné pedagogické katalogy. Navíc u některých spolužáků potrestaní nabývají na vážnosti, neboť se dokázali postavit tváří v tvář učitelským klanům.

Hodnocení chování na konci studia má obdobný ráz s tím rozdílem, že případná dvojka z mravů putuje s dotyčným na vysokou školu a dokáže zvýšit pozornost stereotypem zkoušek unavené přijímací zkušební komise.

Dotyčného pachatele tedy trest nijak zvlášť nepoškozuje, neboť už car Petr I. pravil, že zbitý vydá za dva nezbité, tak proč nakonec nepřijmout na vysokou školu do prvního ročníku člověka, který se svým způsobem vymyká z průměru.

Psaní známek závěrečného hodnocení do třídních výkazů, ze kterých se formují vysvědčení, je často obtížným oříškem. Člověk při zápisu známky mimoděk pohlédne i na zaměstnání rodičů hodnoceného. Nezřídka když vidí u jména rodiče prázdnou kolonku, pečlivěji se pak zamýšlí nad známkou, kterou chce napsat.

„Co se stalo v té rodině?" ptám se nejednou kolem sedících. I když se mně dostane vysvětlení, nad klasifikací se i nadále zamýšlím. Nemusím, nemám, ale pozastavím na určitou dobu svoji ruku...

Určitým způsobem mohu být takto výše uvedeným faktem ovlivněn, i když to asi není správné, ale i učitelé, alespoň někteří, jsou emotivně a lidsky založení a za svůj uvážlivější přístup by se neměli stydět.

Ještě před vydáním závěrečného vysvědčení řešíme na poradách do detailů prospěch žactva. Vzhledem k individuálnímu povahovým vlastnostem učitelů bývá však za stejný studijní výkon žáka až překvapivě patrný velký rozdíl v jeho hodnocení.

Zažil jsem před lety jako přísedící u maturity takový „klasifikační šok" v hodnocení žáka, že mě dodnes uvádí do rozpaků.

„Jarku, tak dáme mu za dvě, ne?" táže se mě zkoušející po ukončení výkladu maturanta.

„Za dvě, ty asi žertuješ? Vždyť to bylo skoro na propadnutí..." odpovídám s úžasem.

Tedy ani na středních školách není spravedlnost denním hostem. Platí ovšem, že žádný klasifikační řád nemůže být ideální, vždy budou diference vyplývající především z osobních hodnotových kritérií vyučujících, každý z nich má prostě tu svoji klasifikační představu.

Stejně tak pasáže o docházce a kázni bývají často předmětem diskusí vyučujících a nezřídka i emocionálních projevů hodnotících. Někdy jsme tvrdě posuzovali dvě neomluvené hodiny a u jiného žáka si neověřili desítky zameškaných podezřelých... Dost mně u čísel zameškaných hodin také chyběla důkladnější analýza důvodů chybění žáka!

Podklady pro celkové hodnocení studenta se získávají jak jinak než soustavným pozorováním a sledováním jeho pracovního úsilí, ale i mimopracovních aktivit.

Píše-li známky větší počet vyučujících ve sborovně, často se vyměňují ústní informace o klasifikovaném, drby počínaje až k závažným informacím, které mohou na poslední chvíli ovlivnit žákovu známku na způsob:

„Podívej, jaké mám u něho známky, já ho asi nechám rupnout..."

Ve sborovnách jde tedy příležitostně o jakýsi plebiscit, kde více hlav může navodit objektivnější hodnocení studenta, ale i naopak.

K zamyšlení je, ne však vždy, že samotný žák si často z výsledné známky příliš starosti nedělá, což dokládá i mnohdy neuctivé zacházení s příslušným dokumentem, tedy vysvědčením.

A právě někdy tato vysvědčení překvapí svou nestejnorodostí, tedy podstatnými rozdíly mezi známkami z humanitních předmětů a známkami z předmětů přírodovědných či technických.

Dvoustupňová známková diference na vysvědčení je přece jenom na pováženou, zdali nejsou chybujícími spíše vyučující, respektive asi chybí dostatek konzultací mezi hodnotícími učiteli a třídním navzájem.

Vybočuje-li z průměru výrazně jen jediná známka, je nejvyšší čas zasáhnout, což je úkol pro třídního otce téměř povinný, i když někdy subjektivně nepříjemný, pokud není podpořen i jinými učiteli.

Takže je vidět, že hodnocení žáků, ale v podstatě všech lidí, je velmi náročné a hlavně odpovědné!

16.03. 2024 09:13:07
24.10. 2022 09:28:28
Návštěvy
Celkem: 173137
Týden: 450
Dnes: 72
  přihlásit poslední změna: 26.08. 2013 08:16:22