Nový pas

Pořizování nového pasu

Tak jsem jednoho rána zjistil, že mám propadlý pas. To se občas stává, že? No, ale téhož rozbřesku jsem v rozhlasu zaslechl zprávu, že Schengen by mohl být za určitých okolností zrušen, a já bych se ještě rád pak do Trenčína podíval. Musím si nechat vystavit nový, bylo mně hned jasné. Oblékl jsem si sako a vzal novou kravatu.

Přece musím na fotografii vypadat, ne? A pak už nelenil a zamířil na magistrát města. Na chodbě před oddělením pasů a občanek jsem dlouho nečekal. Zasvítilo moje čísílko na displeji a já vstoupil do vyhřáté místnosti.

„Potřebujete pas, viďte?“ vstříc mně vyšel dotaz z úst mladé úřednice. Asi mně ten úmysl vyčetla z očí, jinak si to nedovedu vysvětlit. Přikývl jsem hlavou. „ Dejte mně svůj občanský průkaz! A bude Vás to stát 600 korun,“ zazněla její prosba.

Předal jsem jí občanku. „Vy jste mě, pane Slavíčku, učil, vzpomínáte si?“ „Jé, nezlobte se, nemohu si pamatovat tisíce studentů“. „Nevadí,“ usmála se. Začala si něco z mé občanky vypisovat a požádala o těch 600 korun.

Podal jsem ji dvoutisícovku. Překvapeně se na mě podívala. Důchodce, a má takové peníze, asi jí blesklo myslí. Odběhla do pokladny zjistit pro vratné peníze, aby mně vrátila potřebné. Po jejím návratu jsme si krátce zavzpomínali na společně strávená léta na gymnáziu.

Bylo si co povídat, ale čas běžel. Ještě si vzpomínám, že jsem se jí zeptal, jestli ví, kdo úřaduje přímo nad její kanceláří. Zavrtěla hlavou. „No přece pan místostarosta Petr Vrána, rovněž kdysi váš učitel,“ myslel jsem, že ji tou informací překvapím.

Lakonicky odpověděla, že její oddělení spadá pod jiné nadřízené. Zklamaně jsem vydechl. „A nyní, pane Slavíčku, běžte do sousedního boxu, pořídíme tam vaši fotografii!“ Bez odmlouvání jsem uposlechl, usedl jsem tam na židličku a vyčkával uvedeného procesu.

Přede mnou visel fotoaparát. Upravil jsem si kravatu a přičísl zbývajících 17 vlasů. Musím přece vypadat, co když bude na budoucí hraniční kontrole žena, že ano? Ozvalo se „blik“ a bylo hotovo. „Podívejte se vedle na monitor na vaši fotku!“ zaznělo.

Podíval jsem se na své vzezření a hned zakryl rukou oči. „Bože můj, za co mě trestáš?“ vydechl jsem bolestně. „Vypadáte stejně jako dřív,“ ozvalo se za přepážkou. Tím konstatováním mě ovšem paní úplně dorazila. Upadl jsem do deprese.

Paní patrně postřehla v mé tváři bolestnou grimasu, a proto navrhla: „Uděláme ještě jednu fotečku, musíte si ale více usmívat“. Po chvilce trénování na přilehlém zrcadle jsem se pokusil na své tváři vyloudit úsměv Mona Lisy. „Ano, teď je v pořádku, znovu se na sebe podívejte!“ zazněl pokyn úřednice.

I po druhém podívání se na svoji fotku bylo evidentní, že jsem neomládl. Co nadělám, zázraky se v mém věku nedějí. Trochu jsem se obával, že ještě bude po mně chtít fotku z profilu.

Pak by asi následovalo očíslování pořízených fotek, klepeta na ruce, a můj odvoz do Mírova za Kájínkem. „Ani nyní dejte ukazováček na polštářek v krabičce, pořídíme otisk vašeho prstu!“ pokračovalo řízení. „Ale já přece nejsem běženec,“ hlesl jsem resignovaně. Přesto jsem pokynu úřednice uposlechl.

„Vaše papilární linie jsou velmi čisté,“ slyším zpoza přepážky. „Co z toho mám, to je mně na houby,“ špitl jsem. „A nyní ještě přiložte na polštářek i druhý ukazováček!“ Vyhověl jsem jí i v tomto symetrickém požadavku. „Tak, a ještě prosím váš podpis a to je všechno“. „Stačí 3 křížky?“ pokusil jsem se být vtipný. Bez odezvy. Podepsal jsem se a navrátil k recepčnímu stolu.

Paní se i nadále usmívala. „ Takže, začátkem ledna si můžete přijít pro nový pas!“ Pousmál jsem si i já, ostatně bylo to bez poplatku. „Pokusím se,“ zazněla moje nepřesvědčivá odpověď. „Děkuji a nashledanou!“dodal jsem, otočil se a odcházel. „Nashledanou,“ ozvalo se i za mnou.

„Jen abych se výdeje pasu dožil, doba je zlá, roky rovněž,“ pomyslel jsem si při odchodu z místnosti a nasměroval své kroky do prodejny zeleniny s úmyslem koupit banány.

16.07. 2020 17:01:43
20.02. 2020 17:11:14
Návštěvy
Celkem: 84098
Týden: 542
Dnes: 63
  přihlásit poslední změna: 28.12. 2015 08:37:10