Nová občanka

Šel jsem si na poštu pro nevelký přeplatek elektřiny, což mé nitro nesporně potěšilo. Leč paní za přepážkou při té příležitosti hlesla, že k 31. březnu budu mít propadlou občanku. Tato informace mě přirozeně zaujala. Po cestě domů jsem začal přemýšlet, jak vzniklou nenadálou situaci řešit. Prokrastinaci nesnáším, a tak hned druhý den ráno jsem se od časného rána začal připravovat na známý ceremoniál, tedy pořízení nového identifikačního průkazu.

Důkladně jsem se oholil, načež začal v zrcadle zkoušet co nejpřijatelnější grimasy pro předpokládané focení. Hlavně pak mírný úsměv ve stylu Mona Lisy. Vcelku jsem byl se svou tváří spokojen, i když jsem věděl, že do soutěže krásy už nemá cenu se přihlašovat. Pak na sebe nahodil bílou košili, sváteční sako a pečlivě uvázal vázanku.

Spodní polovina těla se musela spokojit s ošuntělými manšestráky. Mávl jsem rukou, Šak fotit se do průkazky bude jenom hlava, tak co. Vyrazil jsem do brodské kachlíkárny s očekáváním budoucího dění. Skoro nikdo z čekatelů tam nebyl, což mě potěšilo. Zarazilo mě ale z terminálu vytažené číslo 501, už jsem se proto připravoval na to, že na úřadě strávím podobně jako u lékařů dopoledne. O to více jsem byl příjemně překvapen, že mě světelný panel bezprostředně vyzval ke vstupu, kompetentní paní úřednice pak k usednutí.

Předal jsem ji dosluhující občanku, ze které se opsala nějaké údaje. Vyplněný formulář obdržel můj podpis, ale ve stresu způsobem, že by mě neidentifikovala ani proslulá šifrovací skupina z válečného Bletchly Parku. Grafolog by mě zase určitě poslal na vyšetření. Pak došlo na vlastní fotografování Učesal jsem se a nasadil ranní, pečlivě naučený výraz. Cosi klaplo a bylo hotovo. Paní mně ukázala fotku. Pokusily se o mě mrákoty. To že jsem já, no to je přece nemožné…

Ráno po tradičním předčítání novinek a blogů se nejednou v duchu chlubívám, že téměř na sto procent dokáži svým šestým smyslem podle rysů obličeje rozpoznat povahové vlastnosti toho kterého člověka. Jsem si totiž jistý, že dobro, respektive zlo se vždy promítá do vzhledu tváře. No, mezi námi, sebe bych potkávat nechtěl. Prchal bych. Je neuvěřitelné, co čas udělá se vzhledem člověka. Jak já vypadal při promoci, i Robert Redford by mně v jeho mládí mé vzezření záviděl. Vlídná paní se chápavě při mém postesknutí pousmála.

Po skončení obřadu jsem ji poděkoval a vydal k východu. Tam na mě už číhal můj bývalý žák ze sedmdesátých let, pan Ing. Radomír Jurásek. Nebylo možno ho nezdržet od práce asi čtvrt hodiny. Je zkušebním komisařem dopravy, takže moje stará Felície v garáži určitě na dálku zaplesala, já spíše znejistěl. Nu a pak směřovaly mé kroky za nákupem. V obchodě nebylo to, co jsem sháněl, ale můj býval ředitel  na škole říkal, že se má kupovat to co je, a neshánět to, co není.

Svatá pravda.


08.08. 2020 18:55:11
20.02. 2020 17:11:14
Návštěvy
Celkem: 84608
Týden: 438
Dnes: 23
  přihlásit poslední změna: 28.01. 2019 19:31:20