Nostalgie

Nostalgie

Příroda je v současných dnech v plném květu. Stromy jsou obsypány těmito symboly jara a ty ovocné slibují docela slušnou úrodu. Tráva roste, jak se říká, jako z vody a nastává mimo jiné i čas sečení trávníků.

A tak se z mnohých sadů ozývá zejména o víkendech vrčení motorových anebo o něco tišších elektrických sekaček. Po jejich využití zůstává krásný trávník v podobě pažitu, smítka by se v něm člověk nedohledal.

Snad i závidíme sousedům jejich pečlivě udržované zahrady, které jsou chloubou nejenom vlastníků jednotlivých parcel, ale vlastně celého města.

Avšak na některých místech, tam kde se nedá použít dnešní výkonná technika a rovněž pak na venkově, občas zahlédneme člověka, který používá při sečení trávy „starou" dobrou kosu. Snad ho i politujeme, kterak se svým úsilím dře, nezřídka si utírá pot z čela a rozhlíží se unaveným zrakem po svém okolí.

Na straně druhé se nám asi v tu chvíli vybavují vzpomínky na dobu, jak se dříve takto běžně sekala tráva a současně vytváří v mysli obraz práce lidí žilnatých rukou s četnými mozoly na dlaních, prostě těch, kteří si svou nelehkou manuální prací vydělávali na svůj denní chléb.

Ti, co pracovali s kosou, byli doslova v práci sžití s tímto nářadím. Uměli kosu nakout, což dnes dokáže opravdu málokdo. Může si člověk načíst kdejaké návody pro tento účel, vše marné. Chce to prostě mít fortel, a ten se získává pouze dlouholetou praxí.

Ti tehdejší" mistři"dokázali brouskem naostřit své kosy tak, že se člověk obával dotknout jejich břitů.

A nejenom to, oni věděli, v kterou roční či denní dobu mají vyjít do lučin, oni věděli, za jakého počasí jsou stébla travin co nejkřehčí. Uměli se rozmáchnout kosou do široka proti sklonu stonků tak šikovně, aby jejich řez byl co nehladší.

Jistě, jimi posečená louka nebo trávník měly daleko do dokonalosti dnešních pečlivě střižených trávníků, ale zato po nich zůstávala lidská práce blízká přírodě.

A tak dnešní nostalgie po tom, co bylo běžné v minulosti, není apelem k návratu do historie, ale je vzpomínkou na ty, co rozuměli přírodě, žili s ní v souladu, za což jim ona odplácela tím, co je dnes stále vzácnější – klidem, pohodou a hlavně porozuměním!

Mgr. Jaromír Slavíček