Nezbedný Měsíc
Páteční ráno, pozvolna se rozednívá.
Noc předává vládu dni jen nerada, ale musí, co svět světem stojí.
Ptáci začínají švitořit, přeletují z místa na místo, hledají si partnery, nastává doba lásky mámivá. Nad východním obzorem se pomalu, pomaloučku zvedá sluneční kotouč.
Zívaje, do široka se protahuje svými jiskřivými paprsky.
Rozhlíží se po Zemi, po své životní partnerce. „Jak ses vyspala, moje drahá?“ ptá se. „Celkem to ušlo. Maličko sem tam v noci sprchlo, ale alespoň budu svěží,“Země odpovídá.
„Užijme si společně posledního zimního dne, jaro už klepe na dveře.“ „Máš pravdu, budu kolem tebe i dnes kroužit, ostatně konám tak každý den,“ úsměv se mihne tváří slunečního kotouče.
„Prosím tě,co bych z tebe měla, kdybych se já neotáčela!“odsekává Země. Je si ale vědoma, že na sluneční kotouč je spolehnutí.
Ovšem ne vždy! Občas se chová dětinsky a schovává se za oblaka. „Poslyš drahá, kam se dnes poděl náš syn, Měsíc?“ „To nevím, ale před několika dny jsem ho viděla v plném jasu korzovat noční oblohou. Lidé se v ten čas mohli kochat jeho krásnou oválnou tváří.
„Máš pravdu, ale stejně se s ní pořád obrací jenom k tobě,“ sluneční kotouč se výčitkou obrací ke své partnerce. A navíc se dnes někde courá,“roztrpčeně dodává.
„Nedělej si starosti, můj milý, on se zase objeví. Jako kdyby jsi ho neznal. Ale máš pravdu, mám o něho také starost.“ Je evidentní, že sdílí obavy svého manžela.
Chování jejich syna je totiž nevyzpytatelné. Jednou se probouzí zpoza obzoru dříve, jindy později. Stejně je to tak s jeho usínáním.
„Jéjda, podívej, právě se objevuje.
Ale proč tě zaclání?“ptá se Země svého druha.
„A zakrývá tě víc a víc. Co tím postojem ten sleduje?“ „To kdybych věděl. Ostatně je tvoje výchova, měla jsi být na něho přísnější! Sama vidíš, k čemu tvoje benevolence vede! Dělá si co chce.“
„Tak chvíli počkejme, snad ho ti roupi přejdou!“ konejší manžela Země. Všiml sis, že se kvůli jeho klukovině trošinku ochladilo? I ptáci nastupujícím šerem tolik nezpívají.
Doufám, že mu odpoledne za jeho chování něco řekneš!“naléhá na manžela. „Co já, kolem tebe se pořád otáčí.
Ty jsi ho porodila, ty se starej!“ podrážděně reaguje sluneční kotouč. Napětí mezi manželi graduje. Měsíc konečně poodstupuje stranou, světlo zalévá krajinu. „No vidíš, syn uznává, že se choval nezvykle.
Nebude to s ním tak hrozné! Poslyš, sluníčko moje, dnes v noci prý má začít astronomické jaro,“
Země obrací hovor k jiné události. „Máš pravdu, ale o tom, kdy začne to skutečné, o tom budu rozhodovat já,“ hlesne sluneční kotouč. „ No, ty abys nechtěl mít poslední slovo,“ povzdychne si Země a pootočí se…