Není vůně jako vůně

Není vůně jako vůně

Vůni je možno definovat jako příjemný vjem, vstřebávaný našim chřípím a vyhodnocovaný  příslušnou partií mozkových závitů.

Kdo z nás by se v průběhu jara s blaženým pocitem nepřikláněl k vonným květům růží, jabloní, jasmínů a neupadal tím do opojného stavu duše.

Vůně  jsou v současnosti našim tělům přímo vnucovány různými deodoranty, našim interiérům vonnými aerosoly, v kostelích specifickou vůni zase navozuje kadidlo.

Vůní je ovšem v prostředí kolem nás nespočet.

Stačí si zajít do drogerie nebo prodejny laků a náš mozek je přímo zahlcen vůněmi, které není až tak snadné bezprostředně identifikovat.

Snad prý jenom lidé s vytříbeným a chráněným čichem, kteří jsou draze placeni kosmetickými firmami, by se v těchto vůních dokázali orientovat.

My ostatní se musíme spokojit se základními čichovými vjemy, o které není v našem okolí zase až taková nouze.

Vždyť přece víme, co to s námi muži udělá, pokud potkáme na ulici mladici, kterou doprovází decentní vůně parfému. Mnohému z nás se v tu chvíli doslova tímto počitkem zatočí hlava, kterou pak neváháme otočit za objektem, který nás mimo jiné i tímto způsobem upoutal.

Nebo co byste řekli vůni ranní kávy? Ta prý dokáže nabudit lidskou mysl téměř tak, jako vlastní usrkávaní doušků tohoto černého nápoje.

Vůni musíme považovat i za určitou signalizaci stavu prostředí a za jakéhosi prostředníka při kontaktu lidských individuí, nejlépe pak opačného pohlaví.

Musíme si ale uvědomit, že čichový vjem je u každého z nás poněkud jiný. Je zbytečné dodávat, že to co jednomu je uvedeným vjemem příjemné, může být druhému  pocitově na obtíž.

Jsou jedinci, kteří s požitkem protahují nosem benzinové výpary, jiní, nedej Bože, páry ředidel a dalších látek, které jsou lidskému zdraví vyloženě škodlivé.

Některé vůně jsou příjemnější, jiné méně.

Vezměme si takové kuchyňské vůně, nebo chcete-li pachy! Většině z nás jejich přítomnost na základě první signální soustavy dá na vědomí, že se blíží doba příjmu chutné stravy a neváháme tím následně s hromaděním slin ve svých ústech.

To je nepopiratelné, o této skutečnosti nelze diskutovat!

Horší ovšem je, pokud jsou tyto pachy svému okolí předkládány v nadměrném množství a pravidelně, pak se ovšem stávají něčím nepřijatelným, ba doslova obtěžujícím.

Taková vývařovna pod okny  kanceláře nebo pro lidí bydlící v patře, sotva někoho potěší.   Pak musí člověk nejednou zavírat okna, aby se tyto vtíravé pachy nestaly součástí jeho  pracovního prostředí, respektive útulného domova.

Obtížnost větrání místností za těchto okolností vede k absenci tolik a tolik potřebného kyslíku a suma sumarum k nedýchatelné domácí atmosféře.

Ne každý v této souvislosti je si vědom odborníky ověřeného faktu, že vzduch v kuchyních je svým obsahem škodlivin nebezpečnější jako vzduch na frekventovaných křižovatkách!!!

Od těchto pocitových vjemů už není daleko k takovým čichovým vjemům, které bych mohl za určitých okolností nazývat odpuzujícími pachy. I ty se nacházejí kolem nás v bohatém sortimentu, i ty našemu organismu leccos signalizují.

Nechci tady pochopitelně hovořit o takových z nich, které v přírodě vznikají příslušnými mikrobiálními pochody, těm se zdaleka samozřejmě vyhneme.

Chci jen upozornit na ohleduplnost i při vytváření vůní, ne každá z nich nám zpříjemňuje náš život.

Kromě nadbytečného hluku a světla, měli bychom dbát i na optimální množství čichem vnímatelných látek v našem prostředí a současně si uvědomovat, že to co jednomu prospívá, jinému může ztrpčovat život!

Vězme pak ve všech uvedených souvislostech podle Budhy, že santalové dřevo, dřevo aloe, modrý lotos, rozkvetlý jasmín jsou sice nádherné – ale mezi těmito voňavými věcmi je ze všeho nejlepší vůně čestného jednání.

Jaromír Slavíček