Den otevřených dveří
Takový jsem si přece nemohl nechat ujít, kdo ví, kolik jich ještě zažiju. A tak jsem po páteční čtrnácté hodině vkročil do své milované školy. Asi nejpěknější chvíle jsem zažil hned v úvodu své návštěvy, a sice na recepci, kterou obsluhovaly třeťačky. Pohled na mládí očekávaně rozbouřil mé city. Jaké byly pocity studentek, to nevím, ale konec konců měly možnost spatřit na vlastní oči učitelskou fosílii, tak co. Pak jsem si odskočil za sekretářkou, paní Danou Mikeskovou, která v tu chvíli hostila ve své kanceláři dceru.
Tu jsem se snažil před více jak deseti lety naučit hrát tenis. Půlhodina nestačila, snad příště. Obě ženy jsem nejednou rozesmál, ale už nevím čím. Poté začala moje tradiční anabáze po škole. V zeměpisné pracovně jsem si s profesorem zavzpomínal na jednoho učitele, matikáře, z počátku sedmdesátých let. Všiml jsem si rovněž, v jinak v krásné učebně, v rohu vyložené fyzické mapy Asie z poloviny minulého století. Horopisně se toho tolik nemohlo na daném kontinentu za sedmdesát let změnit, proč by se tedy taková mapa nedala ve výuce i nadále používat, že ano? V biologické pracovně jsme s bývalým kolegou rozebírali nemoci, občas mně zatrnulo.
Hned vedle, v učebně u historiků, vyložené archeologickými artefakty, jsem historičku upoutal popisem jedné z kapitol mé připravované knihy o houbách. Cituji: „V hustých lesích mě kdysi v létě zastihla prudká bouře. Abych uchránil svůj oděv před promáčením, vysvlékl jsem se rychle na Adama a oděv uschoval do náruče. Pokrčen v křoví pak útrpně překonal řádění živlů. Pak se oblekl do zcela suchého.“ Prof. Ertlová mně doporučila si nechat uvedený postup patentovat. Ještě si to rozmyslím. V „aule“ školy jsem zase zastihl prof. Kubišovou, řeč byla vedena o Suché Lozi a mém běhu o život v Bílých Karpatech.
V laboratoři chemie jsem byl svědkem zajímavého pokusu o řízenou jadernou fúzi pod vedením prof. Říhové. O chvíli později nahlédl s prof. Kopečnou a Šedovou i do některých učeben v nové budově. Zářily čistotou, upoutaly mě svým vzhledem. Krásnými židlemi i lavicemi, jen vitríny mohly mít větší obsahovou náplň. Ale chápu, peněz je ve školství málo. Cestou školou jsem potkával první návštěvníky, tedy zájemce o studium, většinou v doprovodu svých rodičů. Někteří z nich se na mě i usmívali, proč, to netuším. Trapas ovšem nastal, když jsem po dvaceti letech nepoznal svou studentku, které jsem byl třídní. Bože, ta ostuda!
Pak jsem opět sestoupil do přízemí, abych paní Ivu poprosil o klíček do nyní již neobývaného zeměpisného kabinetu, ve kterém jsem strávil nezapomenutelných téměř 30 let. Po vstupu do něho jsem ale zesmutněl. Holé stěny, stolek, dvě skříně, jinak skoro nic. Míval jsem tam i pohovku, na které jsem pospával ve volných hodinách a po stužkové. Z té doby kromě skříní tam zůstal jenom béžově zbarvený, ošuntělý koberec, na kterém už přirozeně nebyly ani stopy po házených předmětech, kterými mě častovala tehdy mladičká kolegyně po mých nevhodných poznámkách, týkajících se jejího vzezření. Na závěr své návštěvy jsem opět zavítal do ředitelské sekce.
Vrátit klíček od kabinetu, stejný prý má výše uvedená profesorka i nadále ve svém držení. Pan ředitel mně v krátkém rozhovoru připomněl mého bývalého spolužáka z vysoké školy, nedávno ještě docenta fyziologie. Vzpomínám si, jak v šedesátých letech přelézal v jedenáctém patře na „Leninkách“ ze svého balkonu na sousední. Po jeho přežití jsme hráli v pokoji košíkovou do odpadních košů. Budu ho muset v Hluku navštívit. Toho spolužáka. Nastal čas loučení. Se steskem v duši jsem opouštěl prostory gymnázia.
U Šestáků si koupil dva grahamové rohlíky na večeři, snad k nim doma najdu nějakou přílohu.…