Nemocnice

Nemocniční oddělení

Tak jsem se v minulých dnech osypal na kůži jak se patří.  Doslova ze dne na den!

Silně rozrušen jsem pádil hned ke kožní k ohledání mého torza.

Paní doktorka svými kroky zvolna kroužila s podezíravým pohledem kolem mě, pak zpozorněla a řekla: „Tady na kůži je něco, co se mně nelíbí, a tady zase! Tak to bude ... a stanovila diagnózu.

Podlomily se pode mnou kolena, kdyby řekla, že mám kojenecké ouročky, tak bych se tak nedivil.

Na můj úpěnlivý pohled odpověděla narychlo napsaným receptem na hormonální mast.

Po mém vypotácení se z ordinace jsem zamířil domů, prohledal lékárničku a zkusil domácí léčbu.

Leč nic naplat, tři dny a tři noci mně  na náladě nepřidaly a stejně nic a nic pozitivního na mém vzhledu.

Pokud změna, tak spíše k horšímu!

Na přímluvu lékařky v pátek ráno jsem byl jí doporučen na příslušné oddělení do Baťovy nemocnice ve Zlíně.

V ranní, mohutným deštěm obdařené bouři jsem za pomoci bratra odjel na výše uvedené místo.

Vzápětí jsem tam byl vlídně přijat panem primářem, předán sestrám k vyřízení příslušných formalit a přeložen na pokoj č.10 k dalšímu konání.

Záhy nato došlo k první audienci u mladé paní doktorky, původem z Trenčína, kteréžto město není daleko od Brodu, a které už z doby Matúše Čáka Trenčanského má k městu Komenského přijatelné majetnické vztahy.

Po mém následném slovním vyprázdnění mně byla paní doktorkou položena řada otázek, na které jsem odpovídal takovým způsobem, aby dotyčná lékařka měla z mých odpovědí dojem vstřícnosti. Prostě compliance, par exelens!

Poté mně bylo přivolaným zdravotním personálem odebráno šatstvo i krev a nevím co ještě, a zůstala pouze dost velká nejistota.

Následovalo moje odporoučení na nemocniční pokoj nekonečných přání a seznámení se  s dvěma budoucími spolutrpícími. Věkově jsem si ladili, jinak už poněkud méně.

Oba dříve narození hoši měli televizi v následujících dnech puštěnu vícero hodin denně, takže jsem se moc nevyspal. Veškeré zprávy z televize byly jimi okomentovávány s doporučováním pozavírání všech politiků.

Mému pláči bylo vyhověno a byl jsem přesunut na samotku č.8. Tam jsem prožil nejkrásnější noci svého pobytu v nemocnici.

Počal jsem vyrážet ze svého pokoje do krásného prostředí Baťovy nemocnice s množstvím jarní zeleně.

Kochal jsem se všemi těmi zběhovci, rozrazily, kostivaly, sedmikráskami, nádhernými douglaskami, červenolistým bukem apod.

Veškerá vegetace vypadala ve srovnání se mnou tak nějak životaschopněji.

O to více mě mrzelo, že sestřičky se v jednotlivých druzích rostlinného světa příliš nevyznaly, naznačil jsem jim tedy, že to na ně budu žalovat panu primáři.

Odpověděly, že jim stačí výhled z okna. Co já bych dal za výhled z jiného hlediska!

Přízeň sester jsem si tedy určitě nezískal, navíc jsem odmítal jejich nabídku vypomoci při pokání mého těla. Dokud si dosáhnu levou rukou k pravé lopatce, nevím, proč bych se měl někoho doprošovat!

Stejně je ale už mám zařazené do různých psycho – typů a živočišných druhů.

Nikdo netušil, že na mém stolku ležící obrazová encyklopedie hmyzu slouží i pro jiné než vzdělávací účely. S kýmkoliv jsem přišel v nemocnici do styku, toho jsem okamžitě přiřadil k jednotlivým druhům hmyzího světa.

Podotýkám však , že jsem až na výjimky využil pojmenování hmyzu užitečného, zasluhujícího patřičnou  úctu a ochranu.

Takže jedna ze sester v mém atlasu se stala slunečkem sedmitečným, jiná babočkou pavím okem, další pak kudlankou nábožnou, protože mě občas prosila o pořádek na pokoji, žel na chodbě bylo k vidění docela hezké i saranče vrzavé.

Pan primář se stal u mne zprvu čmelákem skalním, později jsem ho přeřadil pro ušlechtilost na jasoně červenookého, žijícího dříve u Štramberku

Z lékařek jsem pojmenoval jednu vodoměrkou štíhlou a jinou zase světluškou menší.

Se spolu pacienty to bylo podstatně horší- převládali kovaříci, kůrovci a lišajové, ale měl jsem tu čest v závěru na ubikaci pobývat i se sympatickým střevlíkem, i když děsně chrápal.

Pacientky většinou patřily k motýlicím a vážkám.

Já vím, že je to z mé strany dětinské konání, ale to k mému věku přece patří.

Jinak jsem se vyžíval celé hodiny procházkami areálem nemocnice a pozorováním vší té krásy, občas obohacené dobře živenými a kouřícími pacienty s mobilem na uchu.

Rozpoložení léčebných pavilonů v prostoru nemocnice  mně připadalo docela vkusné, akorát nechápu blízkost porodního oddělení a gerontologie. Z této skutečnosti rodičky asi velkou radost nemají.

Kladl jsem si otázku, proč nejsou jednotlivé nemocniční stezky pojmenované, třeba podle kolem nich se vyskytující vegetace? Jedna by se mohla jmenovat „Tužebníková," jiná „Tisová nebo Skalníková, Borovicová, Javorová, Douglasková" atd.

Stejně tak pro bohatost rostlinného světa  bych doporučil řediteli nemocnice oštítkování jednotlivých zajímavých druhů dřevin s jednoduchým popisem.

Takovou zjednodušenou botanickou zahradu by, alespoň si myslím, pacienti docela uvítali při svém putování kolem jednotlivých pavilonů.

Na druhé straně bych asi v interiérech budov omezil nástěnky, poukazující svou náplní na jednotlivé choroby.

V nemocnici je třeba pacientům dodávat naději mimo jiné obrazy s přírodními motivy a vůbec něčeho, co člověka v pozitivním smyslu slova naladí!

I kytičky, třeba vytvářené jen z umělých květin, by na stolech ve společenských místnostech a jídelnách mnohé potěšily.

Možná se ale mýlím...

Hezky vypadá areál nemocnice zejména ve večerních hodinách, kdy se už rozsvěcují světla  při asfaltových cestičkách. Včera večer při korzování jsem se v myšlenkách zabýval „Teorii sobeckého genu." Něco na ní je. Jedni se musí obětovat pro jiné, ale proč zrovna já?

Stejně ale něco při „Velkém třesku" selhalo a ani eventuálně existující Bůh nemusí mít úplně čisté svědomí.

Dnes ráno byla velká vizita. Připadal jsem si u ní jako na módní přehlídce. Natáčel jsem se, ukazoval všem ramena a sledoval, jak reagují oči přihlížejících.

Jedna paní doktorka při pohledu na mě prohodila, že jsem ji kdysi na gymnáziu zkoušel z kamenů. Vyloučeno, snad z hornin a nerostů, z kamenů určitě ne!

Využil jsem v tu chvíli jistého uvolnění napětí a požádal pana primáře o dovolenku k opuštění posádky. Slíbil jsem, že se určitě odpoledne vrátím, chci se totiž vrátit na místa, kde je velká snaha člověku pomoci. A tak to má být! Díky!

Mgr. Jaromír Slavíček

16.03. 2024 09:13:07
24.10. 2022 09:28:28
Návštěvy
Celkem: 173143
Týden: 456
Dnes: 78
  přihlásit poslední změna: 10.05. 2012 17:52:44