Nedělní nákup
Nakupovat musíme každý, děj se co děj. Něčím musíme nasytit své setrvale hladové žaludky, ať už chlebem, zdravou zeleninou a ovocem, méně zdravými pak uzeninami, ale idalšími nezbytnými prostředky krátkodobé i dlouhodobější potřeby.
V neděli jsou k dispozici většinou jen velká nákupní centra, tzv. „obchodňáky,"které nabízejí přicházejícím bohatý výběr všemožného zboží, které se pokouší následně získat naši přízeň přepestrými obaly a vůbec svým designem.
A tak vstupuji i já do „chrámu konsumu," abych vyhověl přáním svého nitra a odnesl si k domovu to mnou „vysněné."
V úvodu své návštěvy obchodního centra s uspokojením konstatuji otevírající, fotobuňkou řízené prosklené dveře, a následně se vydávám vstříc nákupnímu dobrodružství. Míjím ve „svazáckém" úboru oděného prvního „bystrozrakého," a chápu se nevelkého příručního košíku, neboť až tak s velkým nákupem nepočítám.
Elektronika uložená v prvních policích mě nechává chladným, mám ji doma ostatně „až po krk." Hračkám jsem zase už odrostl, a tak promyšleně zamířím klimatizovanými, chladivými prostorami k regálům s potravinami.
Procházím zprvu kolem nabídky zeleniny, je úctihodná, její jednotlivé druhy jsou pečlivě označené cenovkami a názvem země, ze které produkt pochází. Jde většinou o středomořské státy, které mají příznivější klimatické podmínky jako jsou u nás. Neříkám, že je to nutně špatné, ale přesto dávám při výběru tohoto druhu zboží přednost našim zemědělcům.
Avšak v této souvislosti mě napadá myšlenka, jakým podmínkám byla asi daná vegetace při svém růstu vystavená, kolik hnojiv a pesticidů bylo při jejím pěstování užito, nežli se tyto lákavé zelené papriky, červená rajčata, brambory a další komodity dostaly na náš trh.
Kosmetiku míjím celkem bez většího zájmu, takřka s pohrdáním, neboť v mém věku by stejně asi už nezabrala.
Kolem mě procházejí celé rodinky s nákupními vozíky. Vůdčí osobností těchto „konvojů," jsou jak jinak, ženy, které pečlivě posuzují jedno zboží za druhým, zatímco muži se spíše dost znuděně dívají po svém okolí, přičemž jejich zrak prokazatelně ožívá až v blízkosti osob opačného pohlaví.
Děti zase tahají každou chvíli maminky za ruce nebo sukně a snaží se je přivést k místům hraček, plyšových medvídků, autíček apod.
Já však musím dál k nabídce pečiva, konkrétně pak chlebů. Což o to, všechny vypadají docela vábně, ale tím se nenechávám zmást. Podobně jako při koupi ryb, přes sáček zkouším pružnost chlebové kůrky, vrací se, a tak je to v pořádku.
Ještě nějaké okurky, těstoviny a pomalu se ubírám k východu.
Říkám si v duchu, asi není jednoduché uhlídat takové prostory před nenechavými rukama. Zvedám oči a hledám svýma očima kameru. Nic nevidím, ale pro jistotu vytahuji hřebínek a aspoň se učešu.
Před pokladnami stojí fronty zákazníků, a tak se ještě vracím do obchodního areálu jen tak se pokochat vystaveným zbožím. Nedávno v kterési naší televizi porovnávali nabídku zboží v supermarketech v Německu a u nás.
Až tak velké rozdíly zjištěny nebyly, ale stejně bylo zajímavé závěrečné konstatování, že v zahraničí mají větší nabídku pečiva a zeleniny, navíc v kvalitnějším provedení, no a my prý jsme zase lepší v nabídkovém sortimentu pracích prášků a toaletního papíru.
Holt proti gustu, žádný dišputát!
Ale to už se mně zachtělo atmosféry teplého venkovního podzimního dne.
Řadím se do fronty a pozoruji, co mají ostatní lidé v košících. K žádnému závratnému objevu nepřicházím, akorát konstatuji, že dost často je velikost obsahu pojízdných košíků v přímé úměře k velikosti BMI nakupujícího. Nakonec, ale proč ne, je to přece logické.
Paní pokladní se mě ptá „co to máte za chleb?" Odpovídám, že pšenično- žitný. Přívětivá žena ke mně jenom hlesne „ no to jsou prakticky všechny," a chce jeho bližší slovní určení. Krčím rameny a stydím se za svoji neznalost. Za mnou stojící další čekající na odbavení mě probodávají nepřívětivými pohledy.
Paní pokladní se s povzdechem zadívá do jakéhosi katalogu, zanese jí vyčtený údaj do své kalkulačky a požaduje po mně příslušný finanční obnos...
Konečně se vymotávám ze supermarketu a přemýšlím, co na tom nakupování ženy mají.
Prý dokonce některé celé rodiny považují víkendové nakupování za jednu ze svých životních náplní.
Komu přáno, tomu dáno! Ať! Ach jo!
Jaromír Slavíček