Nebeská klenba

Nebeská klenba

Nejenom v noci, ale i ve dne jsem byl vděčný za úkazy na obloze. Většina lidí sleduje dění na obloze z hlediska vývoje počasí. Proč ne, je to pochopitelné a správné. Ale jsou i takoví, mě v to počítaje, kteří na kromě výše uvedeného obdivují na obloze i její půvaby. Vždyť obloha je ženského pohlaví, tak co se divit?

Už samotná modř oblohy má svou specifickou krásu. Zejména když se atmosféra sněhovými srážkami pročistila, vždy na mě zapůsobila sytě modrá barva oblohy uklidňujícím dojmem. Zcela čistá však nezůstávala dlouho. Dříve nebo později se na ní začala toulat oblaka. Nemám v oblibě slovo mraky, neboť toto slovo na mě působí dost depresivně.

Raději hovořím o oblacích. Psal jsem v tomto smyslu i televizní moderátorce Taťáně Míkové, aby, pokud možno, naše rosničky v předpovědích používaly tento termín. Korektně odpověděla, že mně dává za pravdu, ale že slovo mraky je už v jejich mluvě dlouhodobě zaužívané. No budiž. A nyní tedy k oblakům. Obloha je jakousi nevěstou.

Její nejvýše rozloženou jsou řasy, neboli cirry. Opravdu vypadají jako chmýří obočí žen, pouze s rozdílem, že jsou bílé. „Nevěsta“ disponuje několika jejich druhy, některé jsou vláknité, jiné s háčky, občas na ní spaříme i jemně zkadeřené, no, musí přec vystavovat své půvaby na odiv. Jsou tvořeny ledovými krystalky na rozdíl oproti oblakům uloženými pod nimi, které jsou jenom z dešťových kapek.

Za volánky nevěsty považujme beránky. Pravda, vypadají jako chomáčky ze srsti beránků. Když rozevláté proplouvají polojasnou oblohou jeden za druhým, je to obrázek k zulíbání. Usmívají se na nás a nikdy z nich neprší. Asi si obloha nechce kazit svoji tradičně pěknou pověst. A zase jinak vypadají slohy. Jsou to závoje nevěsty, více či méně ji zakrývající.

Ale sluníčko se na ně asi zlobí, neboť nechtějí jeho paprsky v plné míře k místům tajuplným. Tolik k zimním oblakům. V letních měsících je možné na obloze spatřit navíc zakaboněná bouřková mračna. Rovněž je dobře znám. Tmavá, obavu vzbuzující. Z nich nevěsta obloha už tak velkou radost asi nemá. Nejednou nabídnou zemi dešťové přívaly.

Ale i na nich se dá nalézt leccos pozoruhodného, ba dokonce pěkného. Když za jejich ostrými okraji začne pod dešti vykukovat slunce, stává se tento úkaz podnětem pro básníky, malíře a další umělce, a vůbec pro všechny obdivovatele přírody.